Ďábelská souhra✔️

#16

*o 2 měsíce později

„Schmelzere, vrať mi ho!"

„Pojď si pro něj!"

Ryan položil můj zápisník na tu nejvyšší poličku, abych na něj nedosáhla.

„Já ti dám tahat mě na rozhovor po prohře!" zasmál se.

„Neměl jsi dávat dva góly."

„Takže je to moje chyba?"

Za ty dva měsíce jsme poskočili na třetí místo s devíti výhrami a čtyřmi porážkami. Dneska jsme prohráli s Clevelandem až v prodloužení.

Mikko se nade mnou smiloval a černou knihu mi z police sundal.

„Díky," zamumlala jsem a šla si sednout ke gólmanům.

Mac si ručníkem otíral čelo. Dneska nás neskutečně podržel, chytil 37 střel, ale ani to bohužel nestačilo. Vedle něj seděl Nico, který ani po sedmnácti zápasech nedostal šanci. Už nějakou chvíli jsem pozorovala, že ho to trápí. Občas jsem ho dokonce přistihla, jak po výhře nepřítomně kouká do země. Ostatně to dělal i teď. Vmáčkla jsem se vedle něj a chytla ho za ruku. Usmál se a zmáčkl mi dlaň.

„Hellbergu," ozval se zničehonic Kevin, „jak dlouho bude ta tvoje slečna okupovat moji postel?"

„To si ještě počkáš," odvětil Nico, „a neříkej mi příjmením."

„Sorry, Nicklasi."

„Jsi připravená na dnešní večer?" zašeptal mi do ucha a naprosto ignoroval Kevinovy poznámky.

„Samozřejmě, a jestli budeš úspěšnej, tak jsem koupila šampus," špitla jsem nazpátek.

„Uniklo mi něco?" zeptal se zmateně Mac.

„Ale vůbec ne," odpověděl ironicky Nico.

Podívali jsme se na sebe a vyprskli smíchy. Dnešní den mám označený ve svém zápisníku velkým vykřičníkem.

°

„Jsem strašně nervózní."

„Tak se na to nedívej."

„Proč jsi tak klidná?"

„Někdo z nás dvou by měl být v klidu. A ty na to rozhodně nevypadáš."

Seděli jsme na sedačce a koukali na zapnutý stream. Nico vypadal, že se každou chvílí sesype. Švédští trenéři právě oznamovali nominaci na juniorský mistrovský šampionát.

„Proč říkají gólmany až na konec?" klepal se.

Ohlašování se opravdu neskutečně vleklo. Ke každému hráči měli trenéři komentář, proč si ho vybrali a co od něj očekávají. Po půl hodině už byl Nico tak vystresovaný, že jsem mu musela přinést sklenici vody.

„Poslouchej, už říkají brankáře!" vykřikla jsem.

Nico odložil sklenici a stiskl mi ruku. Jako prvního uvedli Samuela Erssona, který si v domácí juniorské lize držel výborná čísla, a proto ho jmenovali jedničkou týmu.

„To bylo jasný, je fakt dobrej. Na toho nemám."

Nespokojeně jsem frkla. Když ohlašovali druhého brankáře, stiskla jsem jeho ruku ještě víc. Olle Eriksson Ek. Cítila jsem, jak se Nicova dlaň potí. Jeho stisk povolil úplně, když ohlásili třetího.

Adam Åhman.

Nico vstal. Popošel pár kroků a zůstal stát.

„Já jsem tak blbej," řekl a rukama si prohrábl vlasy, „jak jsem si jen mohl myslet, že bych mohl jet na reprezentaci?"