Ďábelská souhra✔️

#22

Bezmyšlenkovitě jsem poslala Chloe narychlo sesmolený článek o Nicovi. Už jsem seděla na hotelovém pokoji, ale místo toho, abych nějakým způsobem slavila výhru Švédů a Čechů nad Dány, dívala jsem se s prázdným výrazem do skleničky s vodou. Trenéři švýcarské reprezentace už oznámili, že ve čtvrtfinále bude chytat Akira. Došlo mi, že pokud Švýcarsko vyhraje, bude to mít dennodenně předhazované nejen Nico, ale i já. Z nějakého důvodu si nás dva Akira vybral jako terč svých uštěpačných poznámek. Neměla jsem ani tušení, jak brzy se ten důvod dozvím...

*

Vzbudila jsem se v šest večer. Celou noc jsem nemohla usnout, nedokázala jsem z hlavy dostat nadcházející zápas. Nakonec se mi podařilo zabrat někdy kolem osmé ráno. Nemohla jsem na to přestat myslet ani teď. Ze všech soupeřů, co mohli dostat, je to zrovna Švýcarsko s blbečkem v čele, který se vyžívá v znepříjemňování mi mé práce. Vzpomněla jsem si na všechno, co mi řekl. Jak se nade mě vždycky povyšoval. Jak mě pokaždé probodl pohledem, když se naše oči nechtěně střetly. Čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím více se mi do očí draly slzy.

Chtěla jsem se rozptýlit, tak jsem se podívala na mobil. Ukázalo se mi osm upozornění. Jedna byla zpráva od Chloe, že mi děkuje za článek. Těch zbylých sedm byly nepřijaté hovory od Nica.

Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela zaklepání. Včera jsem se ani nenamáhala převléknout do noční košile, nebo alespoň do spodního prádla, a tak jsem šla ke dveřím ještě v modré mikině. Když jsem otevřela, naskytl se mi pohled na udýchaného Nica.

„Jsi v pořádku?" vyhrkl vyděšeně, „vůbec mi nebereš telefon. Myslel jsem, že se ti něco stalo."

Chvilku jsem na něj překvapeně koukala, ale pak jsem začala přemýšlet o jeho otázce. Ne, nebyla jsem v pořádku. A už jsem to v sobě dusila moc dlouho.

„Andy, proboha," zašeptal vylekaně, když se mi po tváři začaly kutálet slzy.

Zavřel za sebou dveře, chytl mě za ruku a odvedl do ložnice, kde jsme si sedli na postel. Chvilku jsem seděla s rukama v klíně a snažila se přestat vzlykat. Jenže čím víc jsem se snažila pláč zastavit, tím víc a víc slz se dralo z mých očí. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle zlomenou.

„To je v pořádku," zazněl Nicův hlas vlídně, „klidně se vybreč, jestli ti to pomůže."

Jeho ruka mě vzala kolem ramena a přitiskla mě k němu. Podívala jsem se na něj. Najednou mi připadalo, že mi konečně někdo rozumí. Že mi je někdo konečně ochotný pomoct. Schovala jsem obličej do jeho hrudníku. Cítila jsem, jak mě konejšivě hladí po zádech. Přesně to jsem v ten okamžik potřebovala. Pocit bezpečí a toho, že mě někdo miluje. Když jsem po chvíli zvedla hlavu, měl Nico na tričku dvě mokré skvrny.

„P-Promiň," škytla jsem.

„To vůbec nevadí," lehce se usmál, „tak, řekneš mi, co tě trápí? Jestli je to něco vážného, nemá smysl to v sobě držet."

Měl pravdu. A tak jsem mu všechno pověděla. O tom, jak si náš švýcarský brankář užívá mě psychicky deptat. S každým mým slovem se Nicův chápavý výraz měnil na nenávistnou grimasu.

„Zmetek,“ procedil mezi zuby.

„Hlavně mu neříkej, že jsem ti o tom pověděla,“ špitla jsem prosebně.

„Neboj, prostě mu jen rozbiju držku.“

„Ne, to ne!“ vykřikla jsem a chytla ho za ruku, „aspoň... Ne, dokud hrajete ve stejném týmu.“

„Jak ti to mohl říct?“ ucedil znechuceně, „jak ti mohl říct, že jsi nepotřebná? Vždyť ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo!“