#28

662 42 0
                                    

„Tak jak se ti líbí ve velkoměstě?“

Narozdíl od Devils hraje dnes Binghamton zápas. Kluci splnili to, co slíbili, a před zápasem mi zavolali přes videochat. Všichni se do záběru nevešli, takže Nico musel mobil držet v ruce a občas se pootočit, když na mě někdo mluvil.

„Líbí se mi tu, ale hrozně mi chybíte,“ odpověděla jsem.

Seděla jsem na obrovské tribuně a užívala si chvilku klidu. Trénink sice před pár hodinami skončil, já ale ještě měla spoustu věcí na zařizování. Podepsat smlouvu, seznámit se s novými kolegy nebo si nastudovat následující zápasy. Do toho jsem se ostatně chtěla pustit teď, jenže mě vyrušil příchozí hovor od kluků.

„Jen nekecej,“ ozval se Antero někde za Nicovými zády, „určitě jsi blahem bez sebe, že máš klid.“

„Toho klidu je tady trochu moc,“ opáčila jsem, „když přijdeš do kabiny, nic se tam neděje. Nikdo nikoho nevozí v nákupním vozíku.“

„Jo, to jsem ti chtěl říct,“ přehlušil Nico náhlý smích všech v místnosti, „dneska mě z něj vyklopili. A přitom jsme přejeli kustoda.“

Teď jsem se musela smát i já.

„Vidíte, a přesně tohle mi tady chybí. Na tyhle vaše skopičiny jsem se vždycky těšila.“

„A co Mikko? Jak se tam líbí jemu?“ zeptal se Ryan.

„To se musíte zeptat jeho. Od včerejška jsem s ním nemluvila. Každopádně vám přeju hodně štěstí! S kým vůbec hrajete?“

„S Bruins, to bude řežba,“ zasmál se Kevin, „a tady mladej pán by se měl s něčím pochlubit.“

Bouchl Nica do ramene. Ten se na něj trochu vyčítavě podíval, ale když uviděl můj zvědavý pohled, spustil.

„Nasadili mě jako startujícího brankáře.“

„Nico, to je skvělý,“ vydechla jsem, „ale proč jsi mi o tom neřekl?“

„Nebyla příležitost,“ pokusil se to zamluvit.

„Ale to, že tě vyklopili z vozíku, to je důležitější, viď?“

Ještě chvíli jsme se bavili, jenže pak do kabiny vtrhl trenér a chtěl vědět, proč má kustod vykloubené rameno. Kluci se rozloučili se slovy, že pokud se jim ho podaří uklidnit, zavolají mi zase zítra.

„Ty je máš vážně ráda, co?“ ozvalo se za mnou.

Po schodech ke mně scházel Jesper Bratt. Dvacetiletý švédský útočník.

„Ty jsi poslouchal?“ zeptala jsem se.

„Bylo hezký zase slyšet Nica,“ pronesl zamyšleně a posadil se vedle mě.

„Vy se znáte?“ podivila jsem se.

„Hráli jsme spolu za repre šestnáctku. Tehdy se nesešla tak dobrá parta, aby spolu všichni vycházeli. Jedinej, s kým se dalo trochu bavit, byl on. Jak se mu daří?“

„Nedostává moc šancí, ale když už do zápasu nastoupí, hraje výborně. Teď dokonce chytal na mistrovství dvacítek.“

„Ten zápas jsem viděl. Šlo mu to skvěle. Škoda toho gólu, co pustil.“

Byla jsem překvapená, jak dobře se s ním povídá. Jako jeden z mála hokejistů se dokázal vyjadřovat inteligentně.

„Budeš se koukat na přenos toho zápasu?“

„Ráda bych, ale nevím kde. AHL se většinou nevysílá.“

„Půjč mi mobil.“

Podala jsem mu ho. Když uviděl naši fotku s Nicem na mojí tapetě, zvědavě se na mě podíval.

Ďábelská souhra✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat