Ďábelská souhra✔️

#12

„Andreo, vstávej," zatřásl se mnou Nico.

Otráveně jsem zabručela.

„Kolik je?"

„Šest ráno."

„Cože?"

Spala jsem šestnáct hodin. Nevzbudila jsem se, ani když se Nico vrátil. Pořád jsem ležela v oblečení, ve kterém jsem přišla. Rukou jsem si odhrnula vlasy z obličeje.

„Kdy musíme být na stadionu?" zeptala jsem se.

„Kolem osmé přijede autobus, takže bys měla vstát, jestli do té doby chceš vypadat jako člověk."

„A my otroci jedeme s vámi?" zívla jsem.

„Jestli myslíš mediální zaměstnance, tak jo."

„Sakra, já s těma pitomcema nevydržím ani minutu navíc."

„S jakýma?"

„S Anterem a Akirou. Jeden je nenapravitelný Casanova a ten druhý provokatér."

„Tak běž za Kevinem, jako kapitán by s nima mohl něco udělat."

„Jasně," frkla jsem a posadila se, „nepůjdu za ním kvůli takovýhle prkotině. Stačí, když je trochu uzemním. To už se mi koneckonců u Akiry povedlo."

Odebrala jsem se ke koupelně. Nutně jsem si potřebovala umýt hlavu. Zevnitř bylo slyšet hlasité kapání.

„Nico, ty jsi nechal puštěnou vodu?" zavolala jsem směrem ke kuchyni a otevřela dveře.

Ve sprše bez závěsů stál vysoký blonďák. Když se otočil a uviděl mě, usmál se.

„Dobré ráno."

Zaječela jsem.

„Mikko! Co tady sakra děláš? To nemáte u sebe sprchu?"

„V klidu," poznamenal otráveně a vylezl ze sprchového koutu, „můžu si půjčit fén?"

„Půjč si, co chceš, ale hlavně se obleč!"

„Nedělej, že jsi ještě nikdy neviděla krásný mužský tělo," zasmál se a obmotal si ručník kolem pasu.

„Děkuju," zašeptala jsem směrem ke stropu a zamířila do kuchyně.

Nico se opíral o linku a mazal si na chleba Nugetu.

„Tohle bys neměl," řekla jsem a vzala mu nůž z ruky, „hokejista by měl snídat něco zdravějšího. A hlavně by měl informovat svou spolubydlící o návštěvě svého spoluhráče."

„Promiň, zapomněl jsem."

Sedla jsem si ke stolu. Přede mnou ležel talíř se sýrovým toustem.

„Kde jsi to sehnal?" zeptala jsem se a kousla si.

„Včera jsem při té procházce narazil na obchod, tak jsem rovnou nakoupil na ty dva dny."

„Na dva? Vždyť i se dneškem jsme tu tři dny."

„No, napadlo mě..."

„Díky za azyl," vpadnul mezi nás Mikko, „mimochodem, nepůjčil bys mi něco na sebe? Ať se tady slečna do mě nezamiluje."

„Neměl bys tady takhle chodit," zamračil se Nico, když viděl můj rudý obličej.

„Sorry," zakoulel očima a upevnil si ručník.

Překvapeně jsem se podívala na Nica. Byla jsem ráda, že se mě zastal.

°

Po snídani jsme vyšli před hotel, kde už čekalo pár dalších hráčů.