Ďábelská souhra✔️

#27

Ze včerejší noci si toho moc nepamatuju. Po přistání jsem zamířila rovnou do svého nového bytu, který jsem si ani moc neprohlížela, a hned zapadla do postele. Bylo mi jedno, že je pět hodin odpoledne. Potřebovala jsem se nutně vyspat. Jenže jsem si zapomněla nařídit budík. Kdyby mi v sedm ráno nezazvonil mobil, spala bych až do oběda.

Rozespale jsem rukou máchla po telefonu a zamžourala na displej. Bez brýlí jsem toho moc neviděla, ale rozeznala jsem, že mi volalo neznámé číslo.

„Novotná,“ ohlásila jsem se bezmyšlenkovitě, když jsem hovor přijala.

„Čau ségra.“

„Akiro?“ překvapením jsem se posadila na posteli, „co blbneš? Nejsou ve Vancouveru dvě ráno?“

„Jsou,“ zívl na druhém konci, „ale já nemůžu za Boha zabrat. Hodně jsem přemýšlel.“

„Měl bys odpočívat,“ namítla jsem, „pokud vím, tak ti diagnostikovali těžký otřes mozku.“

„Počkej, tohle je docela důležitý.“

Povzdechla jsem si a odkopla peřinu.

„Tak spusť.“

„Víš,“ začal, „chtěl bych se ti omluvit. Za to všechno, co jsem ti řekl. A i za to, jak jsem se k tobě choval. Nezasloužila sis to. Jsi skvělá holka. A... Asi i skvělá ségra.“

Usmála jsem se. Podle jeho hlasu se dalo poznat, že se mu příčí tahle slova vůbec vyslovit.

„Myslel jsem, že jsi stejná jako ona. Nikdy jsem ji neviděl, ale asi jsem si nějak vštípil to, že vypadáte a chováte se stejně. Vážně mě to mrzí. Promiň.“

„V pořádku, vždyť se zas tolik nestalo,“ ujistila jsem ho, „ale když už máš takovou vyprávěcí chvilku, chci od tebe vědět ještě něco.“

„Povídej,“ vyzval mě.

„Proč se ke klukům v kabině chováš tak chladně?“

„Víš, to je složitější,“ odpověděl, „ale když to chceš vědět, povím ti to. Jen mi slib, že to nikomu neřekneš.“

„Slibuju.“

„Pokud se ke mně někdo chová hezky, tak se na něj postupem času hrozně upnu. A nechci, aby se mi to stalo v týmu, ve kterém nechci být. Když bych chtěl odejít, nemohl bych, protože bych se nedokázal s těmi lidmi rozloučit.“

„Počkej,“ zarazila jsem ho, „když tu nechceš být, proč jsi s Binghamtonem podepsal smlouvu?“

„Protože jsem měl jistotu, že budu chytat. Všude jinde bych působil až jako trojka, nebo dokonce čtyřka. Můj agent mi doteď pomáhal sehnat angažmá tam, kam bych opravdu chtěl.“

„A to je kde?“

„Nech se překvapit.“

Povzdechla jsem si. Takže se svými spoluhráči nevychází proto, že by ho při odchodu brzdily emocionální vazby. Navíc mi v podstatě prozradil, že odejde.

„Mimochodem, jak se ostatní tvářili na to, když jsi jim řekla, že jsme dvojčata?“

„Já jim to neřekla.“

„Cože?“

„Podívej,“ začala jsem, „kdybych jim to řekla, musela bych jim prozradit i to, jak to vypadalo, když jsem byla malá. Jenže jsem si slíbila, že to nikomu neřeknu. Navíc oni by pak po tobě chtěli vědět to samý, akorát z tvýho pohledu. A to taky nechci. Oběma by to bylo jen nepříjemný.“