Ďábelská souhra✔️

#31

„A proč nemůžu přespat u tebe?" zeptal se Nico žalostným tónem, „spal jsem u tebe i ve Victorii."

Seděli jsme v malé pizzerii uprostřed jedné rušné ulice. Na to, jak to venku rámusilo, bylo uvnitř příjemné ticho. Nico trval na tom, že ho musím provést po městě. Nejdelší dobu jsme strávili v obchodě s videohrami, kde nám prodavač dovolil si zahrát nejnovější střílečku. Po třech hodinách nám odpojil konzoli s tím, že jsme ji přehřáli. Po tak náročném programu jsme zašli na večeři.

„Taky si vzpomeň, co se ten večer stalo," špitla jsem a při té vzpomínce se začervenala.

„Náhodou, klidně bych si to zopakoval," mrkl na mě významně.

Podívala jsem se na něj tak, aby pochopil, že se má ztišit. Dvě holky u vedlejšího stolu zanechaly focení svých vegetariánských pizz a bedlivě nás poslouchaly.

„Jen ať to slyší," ušklíbl se a naschvál zvýšil hlas, „tenhle brankář už je zadanej. A našel si tu nejlepší holku pod sluncem."

Naklonil se přes stůl a dal mi pusu na tvář. Musím říct, že mě potěšilo, jak těm dvěma naskočil na obličeji pobouřený výraz.

„Vážně jsi mi chyběla," zvážněl a pozoroval, jak se z horkého trojúhelníčku v jeho ruce kouří.

„Vždyť ty mně taky. Ale věděla jsem, že ten svůj slib dodržíš," řekla jsem a podepřela si hřbetem ruky bradu, „jen se bojím, že za měsíc tě zase přeřadí."

„To se nestane."

„Jakto?"

„Zítra končí přestupový období. A já dneska podepsal nováčkovskou smlouvu s platností od příští sezóny. Takže tady budu hrát minimálně ještě tři roky."

Nadšeně jsem vypískla a popadla ho kolem krku. Povedlo se mi přitom převrhnout ošatku s příborem, takže teď pod naším stolem cinkaly vidličky a nože. Asi jsem si měla rozmyslet svoji reakci, protože teď na nás koukala celá pizzerie.

„Nico, to je skvělý," vydechla jsem a zase se posadila, „proč jsi mi o tom neřekl? A hlavně, proč o tom nevím? Vždyť ke mně by se to mělo donýst jako k jednomu z prvních."

„Poprosil jsem všechny, kteří o tom věděli, aby ti nic neprozradili. Podle mě s tím měla největší problém Chloe. Když už se o ní bavíme... Celej den jsem ji tu neviděl."

„Je nemocná. Takže veškerý rozhovory obstarávám já," povzdechla jsem si.

„Aspoň jí můžeš dokázat, že to zvládneš sama," pokusil se o pochvalu.

„Nemyslím, že ji to teď zajímá," řekla jsem s pusou plnou horkého těsta, „podle toho, co vím, chytla nějakou spálovou angínu. Takže její jediná starost je momentálně to, jestli má dostatek léků na nočním stolku."

V pizzerii jsme strávili další dvě hodiny. Když jsme z ní vyšli, hlavním zdrojem světla na ulici byly pouliční lampy a rozsvícená okna. Ani jsme si nevšimli, že už odbila devátá hodina večer.

„Nechceš zajít ještě někam?" zeptal se a utáhl si šálu.

„Je pozdě, měl by sis odpočinout před zítřkem," odpověděla jsem.

„Ale no tak, nemůžeš mi dát košem," namítl, „tak se pojď aspoň projít."

Tomu jsem odporovat nemohla. Vzala jsem ho za ruku a vedla ho na místo, kde se mi v celém městě líbilo nejvíce. Menší kamenný můstek, který protínal nevelkou řeku tekoucí městem. S námrazou a sněhem vypadal jako z pohádky od Disneyho.