#10

863 38 3
                                    

Dost dlouho jsem přemýšlela nad tím, co jsem řekla Nicovi. A čím víc jsem se tím zabývala, tím víc jsem toho litovala. Vylila jsem si na něm zlost, jenže on za to vůbec nemohl.

Prohlížela jsem si diskuzní fóra na internetu. Ani na jednom z nich se nepsalo nic pozitivního, spíš naopak. Odfrkla jsem si a chtěla aplikaci zavřít, jenže jsem se překlikla a místo toho omylem otevřela Messenger. Už dlouho jsem nikomu nepsala, protože jsem neměla čas. Zadívala jsem se na profilové fotky právě aktivních uživatelů. Jako první se mi ukázal Nico. Pohled na jeho usměvavou tvář se slunečními brýlemi ve mně vyvolal výčitky svědomí.

Asi jsem vážně přehnala, pomyslela jsem si sklíčeně.

Klikla jsem na možnost „Napište zprávu". Najednou jsem nevěděla, jak přesně to mám zformulovat. Zhluboka jsem se nadechla a začala klikat na klávesnici.

A: Ahoj Nico, chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem ti dneska řekla. Byla jsem naštvaná kvůli tomu zápasu a vylila jsem si to na tobě. Mrzí mě to.

Jo, to by mohlo být ono.

Sotva jsem zprávu odeslala, objevilo se mi okýnko dalšího chatu. Mikko.

M: Jak sis užila zápas?

A: Ještě ty mě provokuj.

M: Stalo se něco?

A: Vybila jsem si zlost na Nicovi, protože se mě ptal na to samé. On nic neříkal?

M: Ne, ale bylo na něm vidět, že je smutný z něčeho jiného než z té prohry. Po příchodu do kabiny vůbec nemluvil.

Moje výčitky ještě vzrostly.

A: Už jsem mu psala, že mě to mrzí. Doufám, že to vezme. Nechtěla jsem na něj být hnusná.

M: To musíš nechat na něm. Ale jak ho znám, tak nejlépe uděláš, když se mu omluvíš osobně. Přijď zítra na trénink.

A: Dobře, snad to zabere.

Vypla jsem telefon, zabořila hlavu do polštáře a pořádně si od plic česky zanadávala. Hrozně mě štvalo, že jsem udělala takovou pitomost. Jenže když jsem se do toho dostala, budu se z toho muset taky vyhrabat.

°

Na stadion jsem kvůli dopravní nehodě na silnici dorazila až po zahájení tréninku. Stoupla jsem si na místo, na jakém jsem stála při včerejším zápase a hned začala hledat brankáře s dvacet dvojkou na zádech. Jenže na ledě v gólmanské výstroji kroužil jen Akira. Začala jsem mít strach, jestli se mu něco nestalo. Naštěstí se ukázalo, že se na něm dopravní situace podepsala taky, takže na led doslova přiběhl v bruslích o pár minut později. Nerozhlížel se a rovnou zamířil k trenérovi brankářů.

Přišlo mi, že se mnohem víc snažil. Vypadal mnohem víc sebejistější, když se postavil do brány. Z nácvikových nájezdů chytil všechny kromě jednoho. Po každém se poklepal lapačkou po rameni. Trénink brankářů se protáhl, takže nakonec zbyli na ledě jen Nico, Akira a jejich trenér. Nacvičovali, jak zaujmout správný postoj při vhazování na kruzích.

Hned, jak skončili, seběhla jsem dolů ke dveřím kabiny. Akira přišel jako první, podíval se na mě svým obvyklým nezaujatých pohledem a hned zapadl do vedlejší místnosti.

„Blbečku," procedila jsem česky mezi zuby.

Sotva zmizel Akira, objevil se Nico.

„Nico," oslovila jsem ho.

Trhl sebou a podíval se na mě. Vypadal docela překvapeně.

„Andreo? Co tu děláš?" zeptal se.

Zněl ublíženě. Vůbec se mu nedivím.

„Máš chvilku?"

„Pro tebe mám. Ale nesmíš na mě zase křičet."

„Ten včerejšek," začala jsem, „hrozně mě mrzí, co jsem ti řekla. Nemyslela jsem to tak, byla jsem naštvaná kvůli tomu zápasu. Omlouvám se."

Chvíli se na mě koukal. Pak si podepřel bradu hokejkou.

„Já na tebe nejsem naštvaný."

Teď jsem pro změnu koukala já na něj.

„Nezírej na mě tak, je to pravda. Koneckonců, ze mě si dělá boxovací pytel skoro každý, takže jestli si někdy budeš potřebovat kvůli něčemu zanadávat, stačí zavolat," řekl a usmál se.

„Takže se na mě nezlobíš?" ujišťovala jsem se.

„No, možná bys pro mě mohla něco udělat, abych ti úplně odpustil," ušklíbl se a popondal si masku.

„Jakou?" zeptala jsem se nejistě.

„Pozítří odlétáme na dva zápasy do San Diega a já nemám žádného spolubydlícího na pokoj. Ten bastard Korpisalo mi dal košem a ostatní kluci už někoho mají. Co říkáš, nechtěla bys s tímhle brankářem strávit o trochu víc času?"

Chvilku bylo ticho.

„No, nevím, jestli mě nepřidají ke Chloe..." začala jsem.

„Nepřidají, o to se postarám," skočil mi Nico do řeči, „takže platí?"

Nastavil ruku. Po chvíli zkoumání a uvažování jsem mu ji stiskla.

„Dobře, ale žádný úchylárny," zasmála jsem se.

Přikývl a zasmál se taky. Rozloučili jsme se, on zašel do kabiny a já se měla k odchodu. Položila jsem ruku na dveře, když mi došlo, k čemu jsem se zavázala.

„Panebože," zašeptala jsem česky, „co jsem to udělala?"

°

„Andreo, co potřebuješ?" ozvala se Chloe z telefonu.

„Mám na Vás prosbu," řekla jsem a ochutnala těstoviny.

Bezva, hotový.

„Co bys potřebovala?"

„Víte, jak pozítří vyrážíme na ten trip do San Diega?"

„Samozřejmě. Máme spolu být na pokoji v hotelu."

„O tom s Vámi právě chci mluvit," začala jsem a vyndala ze skříňky talíř, „myslíte, že bych ten pokoj mohla mít s někým jiným?"

„A s kým přesně myslíš? Snad ne s Lahtinenem."

„To ne, ale s Nicem."

„S Hellbergem?" uslyšela jsem povzdechnutí, „proč?"

„Slíbila jsem mu to."

Druhé povzdechnutí.

„Jestli spolu vážně chcete ty tři dny bydlet, tak se zkusím zeptat," odpověděla Chloe.

„Moc děkuju," usmála jsem se.

Zavěsila jsem a šla si jídlem sednout na balkon. Lasagne umím opravdu dobře, navíc mi vydrží v ledničce i do zítřka, takže si s jídlem před odjezdem nemusím dělat starosti. Zítra mě čeká další domácí zápas s Coloradem, po kterém odlétáme přes celou Ameriku až do San Diega. Jsem zvědavá, jak na mě zapůsobí ten čtyřhodinový časový posun.

Nejvíc absurdní na tom všem je to, že budu spát v jedné místnosti s klukem, do kterého jsem se nedopatřením zamilovala.

Ďábelská souhra✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat