Ďábelská souhra✔️

#18

„Vzali mě!" zařval na celou kabinu Nico.

Těmito slovy odstartoval absolutní apokalypsu. Nikoho nezajímalo, že jsme před chvílí prohráli. Všichni se k Nicovi seběhli a snad každý mu chtěl pogratulovat, nebo ho aspoň poplácat po zádech. Ten ale všechny a všechno ignoroval. Ještě v bruslích proběhl až na konec místnosti. Ke mně. Vzal mě do náruče a samou radostí mě zvedl dvacet centimetrů nad zem. Oba jsme se hrozně smáli, dokud jsme nezjistili, že se na nás upírá pětadvacet párů očí, včetně těch Chloe a trenéra Dennehyho.

„No co," odfrkl si Nico a postavil mě zpátky na zem, „to ani nemůžu obejmout svoji holku?"

„Vy spolu chodíte?" vyhrkl Mikko, „sakra, dnešek je plnej překvapení. No nic, gratuluju ti k tomu vztahu! Víš co, ta nominace je hezká, ale holku si nenajdeš každej den."

Všichni jsme se strašně smáli. Postupně každý přišel k Nicovi a poblahopřál mu nejen k té nominaci, ale i ke mně. Antero ho dokonce pochválil za jeho vynikající vkus.

°

„Nepřijde ti zvláštní, jak na to všichni reagovali?" zeptal se mě Nico a otevřel kufr.

„Co tím myslíš?" opáčila jsem.

„No, jak z toho všichni měli radost... Co když si ze mě prostě dělali jen srandu?"

Ušklíbla jsem se a hodila po něm šedé tričko.

„Proč? Vždyť oni ti to vážně přáli. Mluvil jsi o tom tak často, že jsi je tím všechny nakazil."

Nico se usmál a složil si do kufru mikinu. Pomáhala jsem mu zabalit, protože za dva dny měl odlétat do Kanady za zbytkem švédského týmu.

„Myslíš, že máme šanci?" zeptal se.

„No, máte šanci. Ale nezlob se na mě, přeci jen to přeju víc Čechům," přiznala jsem.

„Jasně, chápu," usmál se, „ale slib mi něco."

„A co?"

„Přijeď tam za mnou. Aspoň na jeden zápas."

Hodila jsem do kufru srolovaný pár ponožek a zamyslela se.

„To víš, že bych chtěla. Ale nevím, jestli mi Chloe dá volno."

„A kdybych ti to u ní zařídil? Vždyť tě tady nemůže držet násilím."

„Sežere tě zaživa," poznamenala jsem.

„To risknu."

Zasmáli jsme se.

„Chtěla bych se na tebe jet podívat," přiznala jsem, „tak co kdybych teď zavolala Chloe a zeptala se jí?"

„Jsi hrdinka," vydechl Nico.

Sedli jsme si na postel a já zvýšila hlasitost hovoru na maximum, aby jsme slyšeli oba dva. Vytočila jsem číslo své nadřízené a trochu nervózně čekala, až to vezme.

„Millerová," ozvalo se.

„Chloe, dobrý večer," pozdravila jsem ji.

„Andreo, co potřebuješ?" poznala mě po hlasu.

„Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste mi nedala příští týden nějaký den volno. Ráda bych se jela podívat na to mistrovství juniorů."

Sežere tě, naznačil Nico rty. Popadla jsem polštář a praštila ho s ním do obličeje.

„Tak trochu jsem s tím počítala," odpověděla Chloe, „podívám se na rozpis zápasů, ale nemyslím si, že by to měl být nějaký problém. Klidně tě pustím na déle než na jeden dva dny."

„Vážně?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Ale pod podmínkou, že to volno bude neplacené."

„To chápu. Takže s tím můžu počítat?"

„Samozřejmě."

„Jo!" zakřičel Nico na celý pokoj.

Vyplašeně jsem se na něj podívala. Uvědomil si, co udělal, ale místo toho, aby se vyděsil, začal se hystericky smát.

„Neříkej mi, že to byl Hellberg," ozvala se Chloe.

„No, jo," přiznala jsem, zatímco jsem Nica dusila polštářem, „už budu muset končit, mějte se. A děkuju!"

Zavěsila jsem a odendala polštář z Nicova obličeje. Několikrát se zhluboka nadechl, aby popadl dech. Pak se začal zase smát.

„Troubo," povzdechla jsem si, „ta tě zabije, až se vrátíme."

„Vždyť jí to může být jedno, s kým jsi takhle po večerech," ušklíbl se a zezadu mě obejmul.

„To asi jo... Ale teď mě pusť, musím si jít zabalit," řekla jsem a chtěla ho odstrčit.

„Co když tě nepustím?" zeptal se a položil mi bradu na rameno.

„Tak tě praštím."

„Nekecej."

Bylo mi líto ho doopravdy praštit, tak jsem ho jen trochu štípla do boku. Pustil mě a uraženě se převalil na druhý konec postele.

„Běž dodělat ten kufr, jsem zraněn," zakňučel.

„Gentlemane," prohodila jsem a hodila na něj peřinu.

Shýbla jsem se, abych sebrala ze země pohozené triko. V zrcadle na skříni jsem zahlédla, jak si mě Nico prohlíží.

„Na co tak koukáš?" zasmála jsem se.

„Mám moc pěknou holku," ušklíbl se a převalil se na záda, „ale proč máš skoro vždycky zapletený cop? Slušelo by ti to i bez něj."

Chvíli jsem na něj koukala a pak si stáhla z copu gumičku. Vlasy jsem si prohrábla prsty, aby se rozpletly. Nico to celé pozoroval. Vyskočil a přimotal se ke mně.

„Co děláš?" zeptala jsem se, když si začal namotávat na prst pár mých vlasů.

„Počkej, chci si to užít," zarazil mě

Vzal do ruky jeden pramen, chvíli ho držel v ruce a zase ho pustil. Takhle to udělal několikrát.

„Jsi magor?" ušklíbla jsem se a chtěla se odtáhnout.

Jenže Nico mě chytil kolem pasu a odmítal mě pustit. Po chvíli jsem to vzdala. Podíval se mi do očí a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

„Rozčiluje mě," vysvětlil, když viděl můj tázavý pohled.

„Proč?"

„Nevidím ti do tváře."

Něžně mě políbil. Po chvíli se ale odtáhl a zase mi koukal do očí.

„Mohl bych se na tebe dívat celou věčnost," zašeptal.

„Já taky," usmála jsem se, „ale musíme jít dobalit."

„Teď jsi to zkazila," řekl ublíženě a sednul si na postel.

„Pomůžeš mi?" zeptala jsem se a vytáhla ze skříně bundu.

„Hned, jenom skočím pro letenky."

Zvedl se a zamířil do kuchyně, kde je nechal. Moc jsem se těšila při představě, že ho uvidím konečně pořádně chytat. To jsem ještě netušila, co všechno se v Kanadě stane.