Vánoční přání //vánoční kalendář// ✔

❄1❄

Louis

Pohled z okna byl předzvěstí zmrzlých tváří a nosu, ale vánoční svátky se nedaly slavit bez stromečku, proto jsem nazul teplé boty, vzal si pletenou modrou šálu a vydal se do nevlídného dne.

Na mém malém městečku byste vánoční výzdobu hledali jen těžko, každý si zdobil pouze svůj dům a chudě vyhlížející náměstí nikoho nezajímalo. Já jediný si toho všímal a trápil mě postoj zdejších, jenže jediný člověk nic nezmůže.
Došel jsem na roh náměstí a už z dálky viděl Joa, který pro mě vždy na Vánoce schovával jeden z menších stromků.

„Čau Louisi, jdeš si pro stromek?“ Joe byl středně vysoký hromotluk, typický dřevorubec, ale taky veselá kopa a ani mouše by neublížil. Na tváři už mu zase rašilo tmavé strniště a mastné řídnoucí vlasy by si zasloužily umýt.

„Jo, jaký jsi mi nechal?“ Rozhlédl jsem se. Moc lidí tu nebylo, ale to už ani stromečků. Všiml jsem si Mikea, místního pekaře, s dcerou, jak okukují jednu opravdu hezky rostlou jedličku a pak taky Mable, staré ženy, která bydlela na kraji městečka a jedinou společnost jí dělaly kočky, občas jsem si přišel jako ona, jen bez koček.

„Mrkej, letos je to smrk, ale je opravdu moc krásný. Chceš ho zavázat?“ Samozřejmě jsem si stromek nechal svázat a spolu s ním se vydal domů.

V tomhle počasí by ani psa ven nevyhnal, pomyslel jsem si, když zafoukalo opravdu silně. Chtěl jsem si převázat šálu, ale vítr mi ji vytrhl z ruky a nesl někam pryč.
Nechal jsem stromeček stromečkem a rozběhl se za kusem látky, který měl pro mě speciální význam.

Možná to byl osud, říkejte si tomu, jak chcete, když moje šála doletěla do jedné tmavé uličky mezi hromadu papírových krabic a pak než jsem ji zvedl, chytila její druhý konec drobná, skoro až dětská ručka a vtáhla ji do krabice.

„Co to sakra-?“ Zamračil jsem se a do krabice sáhl, načež jsem s rukou ucukl. Něco mě škráblo.

„Au! Hej, vrať mi moji šálu!“
Z krabice se ozval zvuk podobný mňoukání kočky a já se znovu zamračil. Na co by kočce byla šála?

„Čičiči,“ zkusil jsem udělat zvuk, kterým se mi vždy dařilo nalákat každou kočku. Jediné, co mi nešlo na rozum, byl fakt, že někdo vyhodil kočku do takové zimy a ještě takhle krátce před Vánoci. Věděl jsem, že lidi jsou zlý, ale tohle se nedalo nazvat jinak než svinstvo.

Miloval jsem zvířata a nejvíc ze všech kočky. Byla to tak elegantní a osobitá stvoření, že je prostě nešlo nemilovat.
Vždycky jsem si chtěl pořídit kočku, ale bydlel jsem v bytě a domácí si nepřál ve svém domě žádná zvířata, přestože sám měl tu vzteklou, uslintanou potvoru, která mi už mockrát ukradla botu.

Jaké pak bylo mé překvapení, když z bedny vykoukla kudrnatá hlava drobného chlapce se zelenkavýma očima kočky.

„Mňau?“ Otočil ke mně hlavu a já si všiml něčeho, co mě přimělo zalapat po dechu.

Ve vlasech se mu tyčila dvě kočičí ouška stejné barvy, jako vlasy a za jeho zády se vlnil dlouhý ocásek.

Ta-dá! A druhý vánoční kalendář je tady a doufám, že si taky najde své příznivce. ☺