Vánoční přání //vánoční kalendář// ✔

❄20❄

Harry

Všechno se mi vracelo. Všechny roky, kdy tenhle člověk pravidelně chodil do mého pokoje, který jsem ani pokojem nazývat nemohl, jelikož to byla jen tmavá místnost bez oken s jediným kusem nábytku, a to postelí, na nejspíš pouhých dvou metrech čtverečních a ubližoval mi.

On byl jedním z těch, na které nikdy v životě nezapomenu, protože mi skutečně ubližoval. Nestačilo mu, když mě při tom nazýval děvkou a horšími, nebo že všechno, co po mně chtěl pro mě bylo neskutečným utrpením. Ne. To mu bylo málo. Potřeboval mě ještě zbít nebo mi jinak fyzicky ublížit, jako bych snad nebyl dost zničený. Jeho jsem z nich všech nenáviděl nejvíc. Pamatoval jsem si, které dny chodí a pokaždé, když měl přijít už předem jsem nemohl spát.

Jen matně jsem si uvědomoval, že bych nejspíš měl zastavit a že jsem tam nechal Louise, jenže mé tělo jako by mi ani nepatřilo a zoufale se mě snažilo dostat, co nejdál od nebezpečí. Když se mi konečně podařilo zastavit, rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že nemám vůbec ponětí, kde to jsem. Nikde nebylo ani živáčka a mě zachvátil nový nával strachu, tentokrát však byl jiný. Byl to strach, že nenajdu cestu zpět, že nenajdu cestu domů a že už nikdy neuvidím Louise.

Nevím, jak dlouho jsem se snažil najít cestu zpátky, nevěděl jsem kde jsem a každý, koho jsem oslovil mě ignoroval. Bylo sice ještě světlo, ale já byl přesto unavený z dlouhého chození a ze zimy, proto jsem stejně, jako jsem byl zvyklý dřív, začal hledat nejbližší místo, kde bych si mohl na chvíli odpočinout.

Podařilo se mi objevit výklenek v jednom ze starých domů vedle popelnic, který nejspíš původně sloužil jako ventilace, ale ta už byla očividně dlouho mimo provoz. Vlezl jsem do výklenku, pod ním muselo vést ústřední topení, protože tu bylo příjemné teplo, kterému se nakonec podařilo mě i přes slzy stékající mi po tváři uspat.

❄ ❄ ❄

„Chlapče, proboha živého, chlapče!" Probudila mírně hlasitá slova a já se překvapeně a trochu vyděšeně podíval do tváře starší ženě, která šla pravděpodobně vynést odpadky a momentálně vypadala velice vyděšeně.

„Já se moc omlouvám, paní. Byl jsem hrozně unavený a potřeboval jsem si někde odpočinout..."

Žena na mě zírala, jako by nevěřila, že jsem skutečný a pak její pohled zjihl.

„Zlato, ty nemáš domov, že ses schoval sem?" Zeptala se jemně a usmála se, tak jako se uměl usmívat jen Louis, vlastně mi ho v hodně věcech připomínala, hlavně očima její měly úplně stejnou barvu.

„Mám, ale ztratil jsem se, protože to tady neznám a nevím, jak se domů dostat," fňukl jsem a žena se mě podívala s lítosti.

„Víš co? Pojď se mnou dovnitř zlatíčko, popovídame si a třeba najdeme způsob, jak tě dostat domů, ano?"

Nevím, proč, ale šel jsem s ní, možná to bylo tím, že byla opravdu hodně milá a že mi nabídla jídlo.

„Tak zlatíčko a teď mi pověz, kde je tvůj domov?" Zeptala se po jídle s úsměvem.

„Můj domov je tam, kde je můj Lou."