Vánoční přání //vánoční kalendář// ✔

❄6❄

Harry

Nechápal jsem, proč ty tepláky nešly nasadit. Slyšel jsem, jak se Louis vrátil a chvilku mě pozoroval než řekl -
„Počkej, pomůžu ti." A v jeho hlase, byl slyšet úsměv. Přešel ke mně a kousajíc se do rtu mi sundal tepláky i pyžamové kalhoty. Všiml jsem si, že zavřel oči, ale nechápal jsem proč.

„Lou? Proč máš zavřené oči?" Vypadalo to, že přemýšlel, co mi odpovědět.

„Protože by ti nemuselo být příjemné, že se na tebe dívám, když jsi v podstatě nahý..."

„Mně to ale vůbec nevadí, jsem zvyklý, že koukají jako na maso," řekl jsem popravdě. Tohle pro mě bylo zvláštní a nové. Všichni se chtěli dívat.

„Ale já nechci, aby ses cítil jako kus masa, protože nejsi, nejsi ničí majetek. Chápu, že tě tak do teď všichni brali a chovali se k tobě tak, ale já nejsem jako oni a nechci, aby ses tak ještě někdy cítil." Díval se, teď se díval, ale přímo a pevně do mých očí a já měl zvláštní pocit v žaludku.

„Já děkuju, jsi nejhodnější člověk, jakého já poznal," řekl jsem a jeho pohled změkl, když jsem se usmál.

„Harry, za něco takového se neděkuje, ale nemáš zač. Teď ti jen obleču tričko a pak si půjdeme udělat snídani, co říkáš?" Pohladil mě dvěma prsty po tváři a přál jsem si, aby to udělal znovu. Jeho dotek byl moc příjemný, ač jsem se od něj chtěl nejprve držet dál, to, jak se o mě zajímal a staral bez vidiny, jakékoliv zisku, mě pomalu, ale jistě nutilo mu víc a víc věřit.

Pomohl mi s tričkem a pak se se mnou vydal do kuchyně, dvě mastné krabice od pizzy ze včerejška hodil do odpadkového koše a stejně jako včera večer otevřel lednici, jako by očekával, že do ní přes noc někdo doplnil jídlo.

„Vypadá to, že se nejdříve budeme muset vydat na nákup, zlatíčko. Byl jsi už někdy na nákupu?" Zeptal se a mojí reakcí bylo pouhé zavrtění hlavou.

„Takže premiéra, to bude zajímavý. Tu máš, tohle ti oblečeme, aby ti nebyla zima," usmál se na mě a do rukou mi dal delší šedý svetr a džínovou bundu s bílým kožíškem zevnitř.

❄❄❄

„Tenhle obchod není tak velký, tady ve vesnici vlastně ani žádný velký obchod není, ale radši se drž u mně, ano?" Přikývl jsem a nervózně se chytil Louisova rukávu.

„Neboj, bude to v pohodě," vzal mě za ruku, ale ještě mi poupravil beanie ve vlasech, takže mi schovávala uši.

Dveře do obchodu se s cinknutím otevřely a my vešli dovnitř. Ruch plnil celý obchod a pro mě se z něj stával nesrozumitelný chuchvalec zvuků, jenž mě nutily klopit uši. Přitiskl jsem se k Louisovi ještě víc, jestli to ještě šlo a on mě ochranitelsky chytil okolo pasu, což bylo příjemné a uklidňující.

Nevím, co všechno Louis kupoval, ale když jsme odcházeli, nesl tři tašky plné různých věcí. Mně dál do ruky jenom jednu malou tašku, do které při vyprazdňování košíku nic dalšího nedal. Začínal jsem být moc zvědavý, co jsem vlastně nesl.