Vánoční přání //vánoční kalendář// ✔

❄8❄

Louis

Čas s Harrym nabyl zrychlené obrátky. Už zbývaly pouhé dva týdny do Vánoc a on se stával zvědavějším a taky drzejším, sic to ze začátku nebylo vůbec znát. Pořád byl nevinné kotě, ale už zdaleka ne tak jako předtím, o čemž mě přesvědčil již toho dne ráno.

Spali jsme pořád vedle sebe, ale už mi začínalo docházet, že to Harry nechtěl kvůli mému pohodlí, nebo strachu ze samoty. Tiskl se ke mně celou noc, ale i když ještě nespal. Nebylo se čemu divit, že ráno jsem se probudil s nepříjemným pocit, který už jsem dlouho nezažil. Ranní erekce přece u dvaceti pěti letého muže není jen tak, to by se už stávat nemělo. Ovšem, když jsem zjistil, co bylo příčinou mého problému, chtěl jsem věřit, že jsem zastydl v pubertě.

Harry ke mně byl otočený výjimečně zády, ale o to blíž mi byl a každý jeho sebemenší pohyb nebo zavrtění mi bylo nejmíň polovinu noci utrpením, o němž jsem vlastně ani nevěděl. Jenže nejhorší na tom všem bylo, že pokud bych se chtěl zvednout a jít do koupelny, jistě bych ho vzbudil a on by si toho pak všiml, protože tohle jen tak neschováte. A já ho nechtěl vyděsit. Chvilku jsem se snažil nevšímat si toho, že to třeba nějakým zázrakem zmizí, ale nevydrželo mi to dlouho. Harry se vrtěl čím dál častěji, jako kdyby snad věděl, co mi tím způsoboval.

„Uhm," nepodařilo se mi udržet jazyk za zuby, jakmile se ke mně otočil čelem. Kousl jsem se do rtu, abych se přiměl sklapnout, ale to už se na mě dívaly dva obrovské smaragdy.

„Lou?"

„Ano, zlatíčko?" Vysoukal jsem ze sebe a pokusil se o úsměv.

„Tebe něco bolí?"

„To není to správné slovo."

„A není to tím, co mě tlačí pod peřinou? Já pomůžu." Už ze mně chtěl sundat peřinu, ale já včas zareagoval a rychle se zvedl.

„Ne, ne, to nebude potřeba, můžeš jít do kuchyně a já si to vyřeším..."

„Ale já bych pomohl. Mám tě rád."

„Možná někdy jindy," proč jsem mu jen dával naději?

„Tak dobře," sice nezněl nijak zvlášť nadšeně, ale slyšel jsem, jak zavřel dveře.

V koupelně jsem nestrávil ani celé půl hodiny, hlavně díky Harryho provokaci a taky představě, jaké by to bylo, kdybych souhlasil. Neberte to tak, že bych nikdy nikoho neměl, ale bylo to už hodně dlouho, ještě před smrtí mámy, což už jsou celé čtyři roky, takže mi fyzický kontakt logicky chyběl. Ale Harry byl tak křehký a přesto všechno nevinný.

„Harry?" Nakoukl jsem do kuchyně a našel ho tam zpívat si a tančit na nějakou písničku v rádiu.

„Lou! Pojď tancovat!" Rozzářil se, ale já nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Promiň, ale já netancuju, kotě."

„No tak! Tohle je moje oblíbená písnička! Prosím, prosím, jenom chvilku," kňučel a nezapomněl přidat i prosebný pohled, který by mě i sám o sobě přesvědčil. Se smíchem jsem se nakonec zvedl ze židle a napodobil Harryho pohyby, načež se on rozesmál. Takhle jsme se tam ještě chvíli svíjeli a pak začali dělat snídani.