Vánoční přání //vánoční kalendář// ✔

❄5❄

Louis

Harry už když jsem ho balil do osušky, zíval a vypadal, že by byl schopen usnout ve stoje na místě, proto jsem ho vzal do náruče - přičemž mě překvapilo, jak byl lehký - a odnesl do své ložnice.

„Našel jsem ti nějaké menší pyžamo a trochu ho upravil, abys ho mohl mít. Jinak budeš spát tady," řekl jsem a on se na mě díval těma obrovskýma kočičíma očima jako na nějakou modlu.

„A ty?"

„Já budu vedle na gauči, kdybys něco potřeboval tak-" Zakroutil hlavou a pak mě chytil za ruku.

„Zůstaň," prosil mě očima.

„To nejde," snažil jsem se ho přesvědčit, ale jeho pohled byl asi ten nejúčinnější donucovací prostředek.

„Prosím," dodal a pro úplnou dokonalost zamrkal.

„Dobře, ale každý na svojí půlce postele," povolil jsem nakonec a on se zářivě usmál.

„A jak jinak?" Zdálo se mi, že si ze mně dělal legraci, ale upřímně mi to vůbec nevadilo.

„Nijak." Odsekl jsem a podíval se jinam, aby neviděl, že moje tváře nabrali ruměnec.

❄❄❄

Večeři jsem kvůli nečekanému hostu musel objednat, takže to skončilo u pizzy s ančovičkami. Měl jsem pocit, že kdyby měl Harry dost dlouhý jazyk olízal by se i za ušima.

„Co to bylo? Moc dobré." Ještě naposledy olízl talířek a odnesl ho zpět do kuchyně, kterou jsem mu předtím ukázal.

„Asi jsi nikdy nejedl pizzu, že?"

„Pizza? Ne, občas jsem nic..." zamyslel se zřejmě vzpomínajíc na slovo nejedl, ale mně i bez něj došlo, co chtěl říct.

„Tak to mi můžeš věřit, že dokud budeš u mě, tak tohle se ti už nestane."

Takhle proběhla naše konverzace během večeře a teď jsem ležel na svojí polovině postele, poslouchal tiché, pravidelné nádechy a výdechy kotěte vedle mně. Nemohl jsem spát, prostě to nešlo. Harryho přítomnost mě rozptylovala.
Neházel sebou jen jeho ocásek nedokázal zůstat v klidu a sem tam se jím dotkl mojí ruky, nebo nohy, ale pak když už se mi skoro podařilo usnout, se náhle otočil a skoro celý si na mě lehl. Neprobudil se, spal v klidu dál.

Netuším, jak se mi takhle, ležíc na zádech neschopen pohybu, podařilo usnout, ale když jsem znovu otevřel oči, bylo osm ráno.

„Harry? Koťátko? Jsi vzhůru?" Zkusil jsem na něj tiše promluvit, protože ne že bych to sluníčko chtěl budit, ale nutně jsem potřeboval protažení a taky na záchod.

„Mhmmm, ano?" Očividně mu nedošlo, kde leží, tedy nejdřív.

„A mohl bys mě prosím pustit? Potřeboval bych na záchod," Harry otevřel oči a pak skoro spadl z postele, když si uvědomil, kde se nacházel skoro celou noc.

„Já omlouvám!" Snažil se skrýt rudé tváře do polštáře.

„Neomlouvej se pořád, nemohls za to," pohladil jsem ho po vláskách a rychle si odskočil.

Když jsem vylezl z koupelny, Harry už se snažil obléct do všedního oblečení, ale vzhledem k tomu, že na pyžamo, neúspěšně.

„Počkej, pomůžu ti."

„Děkuju," usmál se stydlivě. Sundal jsem mu tepláky a pak pyžamové kalhoty a úpěnlivě se snažil pohledem vyhýbat určitým místům.

„Lou? Proč máš zavřené oči?" A teď mu to vysvětli, Louisi.