Vánoční přání //vánoční kalendář// ✔

❄4❄

Louis

„Nezůstanete tu se mnou, prosím pane," fňukl a já se zastavil s rukou na klice.

„Nemusíš mi říkat pane, jsem Louis. A ty se tu bojíš zůstat sám?" Začal rychle přikyvovat a tak jsem si se smíchem přitáhl stoličku, kterou jsem tu měl pro případ, že bych potřeboval něco z horní poličky a sedl si vedle vany.

„Proč jsi byl venku, jenom takhle?" Zeptal jsem se.

„Protože ani jako děvka nestojím za nic," pošeptl a mně se chtělo jít a rozbít hubu tomu, kdo mu ubližoval.

„To neříkej, ty nejsi žádná děvka a určitě stojíš za víc než ten, kdo ti tohle řekl." Nevěděl jsem, jestli je to, co říkám pravda, ale Harry mi nepřipadal jako někdo, kdo by prodával své tělo. Abych byl upřímný, spíš vypadal jako někdo, kdo by se nejradši k někomu přitulil a schovaný v objetí zůstal napořád.

„A jak dlouho?" Hlesl jsem po chvíli, kdy on jen tiše seděl ve vodě, z níž pomalu vyprchávala pěna a po kradmu mě sledoval.

„Asi tři měsíce, nejsem jistý," jeho pokusy o normální rozhovor se mi líbily, bylo to roztomilé, ale co říkal, to už tak hezké nebylo.

„A no... Neber to nijak špatně, ale ty ses takhle už narodil? Jen se ptám," chvilku se na mě díval a pak se najednou rozplakal.

„Ne, ne, ne! Neplakej prosím, zapomeň, že jsem se ptal. Mně se líbíš, neplač prosím," Harry se trochu utišil, ale po tvářích mu stále stékaly slzy.

„Nikdo ke mně nechoval tak hezky, ty starat se, jestli já chci mluvit," i přes slzy se šťastně usmíval. Bylo mi smutno, že mu i taková samozřejmost jako, že se ujistím, že o něčem chce mluvit, dělala takovou radost až k pláči. Očividně toho hezkého za život moc nezažil.

„Jsem takový divný, co se pamatuju."

„Nejsi divný, jsi výjimečný."

„Škaredý."

„Moc hezký."

„A neschopný."

„Když tě někdo nutí do něčeho, co nechceš, tak se to ani naučit nejde," neodolal jsem a šťouchl ho jamky ve tváři.

„To není fér, máš odpověď na všechno."

„To je zase moje výjimečnost," zasmál jsem se a on taky. Jen potichu a nesměle, ale já si ho chtěl nahrát a pouštět si to do sluchátek před spaním. Ponořil jsem do vody prst a zjistil, že už docela dost zchládla a brzy by byla úplně studená.

„Jestli tě neumyjeme, tak vychladne voda..." zvedl ke mně hlavu a přikývl.
Vzal jsem do ruky mýdlo s vůní levandule a trochu si ho vymáčkl.

„Musím na tebe to mýdlo dát, takže se uklidni, nic ti neudělám, ano?" Opět jen přikývl a já se ho poprvé dotkl.
Mýdlo jsem mu rozmasíroval po ramenech a užíval jsem si to tak, že jsem ani nepostřehl tichý zvuk, který Harry vydával.

„Ty předeš?"

„Omlouvám, ale to moc příjemné," zčervenal.

„Ne, ne, to je v pořádku, jen mě to trochu překvapilo. Pojď, doumyváme tě a půjdeš z vody, už tak budeš jistě nachlazený." Umyl jsem ho a oplachl z něj mýdlo, pomohl mu ven a celého ho zabalil do své huňaté osušky.