Vánoční přání //vánoční kalendář// ✔

❄14❄

Louis

Tak neskutečně moc jsem se o něj bál! Proboha, vždyť mu mohl někdo ublížit. Mohl ho unést nebo hůř, mohl ho najít ten člověk, který mu celé ty roky ubližoval. Jen při té představě se mi svíral žaludek a do očí se hrnuly slzy. Bože, kdy se tohle stalo? Kdy jsem začal být na Harryho společnosti tak závislý?

„Lou? Ty se na mě zlobíš?" Kníkl tiše, když jsem na něj nějakou dobu nepromluvil. Zlobil jsem se? Ne. Na něj bych se nikdy nemohl zlobit. Vždyť já se hlupák do toho kotěte zamiloval!

„Ne, zlato, nezlobím se. Jen jsem se o tebe hrozně bál, nesmíš mu tohle dělat, když jsem uviděl tu prázdnou lavičku..." polkl jsem, zase jsem měl pocit, že se se mnou točí svět, „opravdu jsem si myslel, že se ti něco stalo."

„Omlouvám se, Lou. Mrzí mě to, ale vážně jsem měl důvod neposlechnout."

„Kam si vůbec šel?" Zeptal jsem se. Opravdu mě zajímalo, proč mě neposlechl, tohle totiž ještě neudělal. Byl sice občas trochu drzí a paličatý, ale vždy si nakonec dal říct.

„To ti nemůžu říct," začervenal se.

„Proč?" Nechápal jsem, nikdy tohle neřekl. Vždy se mi se vším svěřoval a najednou nemůže? Ale třeba k tomu má vážně důvod.

„Neptej se, dozvíš se včas, slibuju, ale teď se neptej," usmál se na mě. Už jsem to nechal být, ale stále mi to šrotovalo v hlavě znovu a znovu.

❄ ❄ ❄

„Harry? Kdepak jsi? Je čas na koupání!" Zvolal jsem do bytu, který mi momentálně přišel úplně prázdný, jako by tu Harry vůbec nebyl.

„Harry?" Došel jsem k ložnici.

„Teď s-sem nechoď!" Ozvalo se zpoza dveří roztřeseně a i to přimělo sáhnout po klice.

„Harry, zlatíčko, stalo se ti něco?" Pomalu jsem otevíral, nevím čeho jsem se bál.

„N-ne! Já jsem v po-pořádku," pozdě otevřel jsem dveře a uviděl Harryho ve světle růžové průsvitné košilce s krajkou. Podotýkám, že pouze v té košilce. Okamžitě se začal červenat, až nakonec připomínal rajče. A já? Já jen beze slova stál s otevřenou pusou ve dveřích a nevěděl, jak mám reagovat.

„Mělo to být překvapení na Vánoce, jen jsem si to potřeboval vyzkoušet. Ještě jsi ji neměl vidět," promluvil stydlivě, ale já stále nemohl najít svůj ztracený dech, abych mu odpověděl.

„Líbí se ti aspoň?" Podíval se na mě s nadějí, mně se podařilo dostat ze sebe první slova.

„To je nádherné... Uhm, chci říct ty. Ty jsi nádherný. Omlouvám se, že jsem ti zkazil překvapení, ale jestli mám být upřímný, tak toho nelituji ani trochu,"  došel jsem k němu a skoro až dychtivě sáhl na látku podobající se barvou i lehkostí cukrové vatě.

„Copak tohle je nějaká spravedlnost? Jsi sladký i normálně a ještě se obalíš cukrovou vatou? Řekni mi, kdo tomu má odolat? Nikdo není dostatečně silný, aby odolal," díval jsem se mu do očí, které jiskřily, jako by se v nich utopilo celé nebe hvězd. Svítily jako plamínky a ty pomalu zapalovaly mé srdce jako pochodeň.

„Tak nebuď silný, nesnaž se mi odolat, prosím..."