Pod stínem zla

I.

1.

*** Aria ***    

 „ Jsem stejná jako ostatní otroci, mám červené oči, modrou pleť, tmavě hnědé vlasy. Stejná, až na jednu věc: Nevzdávám se, toužím uniknout. A i kdyby můj plán nevyšel, nic ztratit nemůžu, smrt by pro mne byla vysvobozením. Ale můj plán vyjde, jsem odhodlaná uniknout a vrátit se zpátky domů, na planetu Kebris, kde mě čeká moje rodina, přátelé a klid. Budu konečně moci být tím, čím jsem vždy být chtěla a nebudu omezována na vytírání záchodů a vaření jídel. Nebudu vydírána, nebude mi vyhrožováno. Ale zadarmo očividně nic nedostanu. "

    „ Ale jaký plán mám, co udělám, abych se vrátila zpátky domů? Nemám sebemenší ponětí. Všechno, co jsem kdy vymyslela nedávalo smysl. Asi to všechno, co jsem teď vyslovila, jsou jenom nesplnitelná přání. Budu tady navždy sedět v téhle studené cele a snít o něčem, co se mi nikdy nesplní a  vytírat záchody. "

    Tak jsem zoufale přemýšlela, bylo to poprvé co jsem ztratila veškerou naději. Byl to den, kdy jsem si uvědomila, že nemůžu utéct, že jsem jenom snila ze samého zoufalství.

   Najednou se rozrazily dveře cely a dovnitř vešel stoxenský strážník. Svým hlubokým hlasem mi sdělil, že mám jít vytírat záchody. Neprodleně jsem se zvedla a šla jsem dlouhými, spletitými chodbami čtvrtého patra stanice se strážníkem s brokovnicí v patách. Začala moje tradiční denní rutina. Po cestě mě strážník neustále kopal a fackoval a přišlo mu to nesmírně vtipné. Nemohla jsem odporovat, ba se dokonce bránit, skončila bych prostřelená skrz na skrz na zemi. I když to bylo něco, co jsem si v hloubi duše přála, můj pud sebezáchovy říkal, že to dělat nemám. Došli jsme k výtahu a svezla jsem se o patro níž, kde si mě vyzvedl jiný strážník. Byl o něco milosrdnější, než ten předtím a to kopání a fackování si odpustil. Cesta díky tomu ubíhala o hodně rychleji. 

*** ??? ***

    Prošel jsem skrz scannery a zamířily na mě čtyři bezpečnostní kamery ze všech rohů místnosti. Ředitel velké společnosti musí mít holt dobře zabezpečenou kancelář. „Můžeš projít" řekl mi a já se vydal do kanceláře.

    Můj starý "přítel" Teodor byl obézní, chamtivý tyran. Seděl tam rozvalený na svém křesle, popíjel kávu a snídal, jako by netušil, že jsou to poslední momenty jeho života. Jeho snídaně byla přibližně tak velká, jako můj celodenní jídelníček. Pozdravil mě a vstal z křesla. Začal něco mlít o jeho nadcházející invazi stoxenských vojáků na planetu Gertham a já se ze všech sil snažil nevypadat znechuceně. Potom mi začal ukazovat, co má dneska k snídani (Jako kdyby mě to zajímalo). Pak něco brblal o popravě otroka a jak si jí hrozně užíval a já jsem byl stále více odhodlaný ukončit jeho život.

    Pak mě zavedl do zadní části jeho kanceláře a začal se chlubit novými funkčními prototypy strojů určených na popravu otroků. Dělal to vždycky a věděl jsem, že to udělá i teď. Stroj, který mi ukazoval, měl být určený k rozříznutí otroků na dvě poloviny. Otrok by si měl sednout na křeslo, ke kterému by byl připevněný kovovými pouty, která po zmáčknutí tlačítka vyjela z křesla a připoutala ho a mechanizmus v podobě ruky s rotujícím kotoučem místo prstů se měl k nebožákovi přiblížit a rozříznout ho.

    Teodor byl možná v současné době nejmocnější člověk, který obýval galaxii Lynx, ale byl naivní, moc naivní. Dobrovolně si sedl do křesla popravovacího mechanismu, aby jsem si mohl popravu lépe představit. Ani na vteřinu ho nenapadlo, že bych se ho mohl pokusit zabít a to se mu stalo osudným. Hbitě jsem hmátl po tlačítku a Teodor byl během okamžiku spoutaný. Pořád mu ale nic nedocházelo, myslel si, že jsem jeho strojem tak fascinovaný, že si ho musím názorně vyzkoušet. Když jsem ale pohnul pákou a ruka se začala pomalu přibližovat k jeho tlustému tělu, došlo mu, že si jen tak nehraji. S chutí jsem se díval na to, jak je rozřezáván kotoučem a poté jsem mu z kapes sebral klíč od bočního nouzového východu a dřív, než někdo stihl zjistit, že je mrtvý, já jsem už byl zase vrchní úředník, co sedí v kanceláři a dělá svou práci.

*** Aria ***

    Došli jsme až na toalety, kde se strážník zastavil. „ Doporučoval bych ti bejt do půl hodiny hotová, víš jak dopadaj nevýkonný zaměstnanci." řekl mi a stoupl si vedle mě. A v tomhle momentě se stalo něco, co mi navždy změnilo život.  

    Po celé stanici se rozezvučel alarm a všechna světla začala červeně blikat. „ Varování, Teodor Broadbent je mrtev, Teodor Broadbent je mrtev ".  Teodor Broadbent byl výkonný ředitel korporace. Jeho vražda znamenala největší možnou ztrátu, kterou mohl Stoxen utrpět. Jak se mohlo ale vrahovi podařit dostat se přes všechny bezpečnostní systémy, kterými je Broadbentova kancelář opatřena? Celé roky se redoni pokoušeli Broadbenta zabít, ale nikdy se jim to nepodařilo. Znamenalo to nejen to, že Stoxen tím utrpěl obří ránu, ale znamenalo to také to, že se objevila malá špetka naděje pro můj plán úniku. Kdyby se mi podařilo proklouznout během toho, co bude na stanici rozruch.

2.    

    Strážník mě opustil a já zůstala na toaletách sama. Slyšela jsem, jak po chodbě probíhá jeden strážník za druhým a snaží se najít vraha a zabránit mu v úniku. Opatrně jsem vykoukla klíčovou dírkou a sledovala jsem, jak zmatené stráže přebíhají sem a tam. Proklouzla jsem k výtahu, když byla po několika minutách chodba konečně potichu, zavolala jsem si výtah a čekala jsem. Najednou se přes chodbu objevil strážník a začal po mně bezmyšlenkovitě střílet ze svého samopalu. Uskočila jsem do strany a schovala se za roh. Běžela jsem nejrychleji, jak jsem dokázala a schovala se do obrovského skladiště. 

    Byla tam tma a bedny, spousty beden. Se zbraněmi, výzbrojí, municí a již nepoužívanou válečnou technikou. Schovala jsem se za jednu z beden a sledovala, jak si strážník všiml otevřených dveří a vběhl dovnitř. Zapnul baterku, kterou měl přimontovanou na své zbrani a vydal se mě hledat. Díval se za každou krabici, každou malou škvíru, na každé místo, kde bych se mohla potenciálně schovávat. Čím dál víc se přibližoval, ale já nemohla nic udělat, protože i kdybych šla nejnenápadněji jak to dokážu, všiml by si mě. Začala už jsem se pomalu loučit se svým mizerným životem, když v tom se strážník špičkou zbraně dotkl jedné vratké police, ve které byly uvolněné šrouby, a celá police mu i s bednou s laserovým protitankovým dělem spadla přímo na hlavu. „ Vypadá to, že Bůh je asi dneska na mé straně." řekla jsem si.

   V tom momentě mě napadlo, že kdybych se převlékla za jednu ze stráží, mohl by můj útěk být o dost jednodušší. Vytáhla jsem vojákovu mrtvolu a vzala jsem si jeho oblek. Výtah už byl na místě a já se vydala do devátého patra stanice- letiště.

    Davy vojáků se zde shromáždily, aby  zabránili vrahovi Broadbenta v úniku a vyděšení zaměstnanci odlétali ve svých soukromých kosmických lodích ze stanice. Prodrala jsem se skrz vojáky až k jedné z kosmických lodí, do které jsem nepozorovaně vstoupila.

    Když jsem vstoupila dovnitř, uvnitř seděl povědomý muž. Dala jsem mu zbraň k hlavě a poručila jsem mu, ať letí na Kebris a mezitím jsem přemýšlela, koho mi tak moc připomíná. Ten jeho kulatý obličej, jeho zelené oči a jeho krátké černé vlasy. Jako kdyby to byl někdo, kdo byl v mém životě opravdu důležitý, někdo, kdo můj život změnil, ale i přesto jsem ho viděla jenom několikrát v životě. A pak jsem si vzpomněla. Byl to ten samý chlap, co mě před pěti lety unesl, odloučil mě od rodiny, přátel a udělal mi ze života peklo, Byl to ten samý chlap co mě zmlátil, svázal a unesl sem.