Pod stínem zla

VI.

1.

***Aria***

Zvedla jsem se z lůžka a odešla z ozdravovny. Zbývalo mi ještě asi pět hodin. Vydala jsem se směrem k odpočívárně, odhodlaná blíže se seznámit s kolegy.  Když jsem procházela okolo výtahu, zděsila jsem se a zpanikařila. Právě z něj totiž vystupoval velící důstojník Arvion a Egma ho vítal. Schovala jsem se za roh a odposlouchávala rozhovor tak, abych vypadala co nejméně podezřele.

„Potřebuju s tebou nutně mluvit Egmo." Začal Arvion. „Zadrželi jsme nějakou redonskou uprchlici z Taria a nějakýho bejavalýho Stoxenskýho vojáka, jenom abychom zjistili, zda jim můžeme věřit. Tu holku jsme našli pokousanou od Foluta a když jsme ji prohledali, našli jsme u ní Ali-Čakin šém."

Egma se zarazil a dokořán otevřel pusu. „Ali-Čakin šém?" Podivil se. Potom co tam tak stál ještě asi dalších pět vteřin, prudce vystartoval přímo mým směrem (pravděpodobně za účelem najít mě v odpočívárně) a když na mě narazil, pohotově vytáhl svou příruční pistoli a začal na mě mířit. Několik dalších zvědavců z chodby se rozestavili okolo mě a Egmy, a Arvion se na mě zpoza několika redonů naštvaně mračil.

„Ehm... Předpokládám, že si náš rozhovor slyšela. Jak nám to vysvětlíš?" Zeptal se Egma, zatímco mě vraždil pohledem.

„O čem to mluvíš, neměla jsem v plánu nikomu z vás ublížit. J-Já jsem jenom našla cenně vypadající věc, a tak jsem si jí dala do kapsy."

Egma sklonil zbraň a plácl se na čelo. „Byl to Ali-Čakin šém proboha. Nejenom, že tě teď všichni podezřívají, žes chtěla Ali-Čak zbavit její moci a tím zničit všechny pralesy rostoucí na téhle planetě, navíc sis Ali-Čak znepřátelila. "

„Jak by jsem zničila všechny pralesy tím, že bych ukradla nějakou zlatou kouli?" Tázala jsem se. Odpověděl mi Egma:

„Šém je jako Ali-Čakino srdce. Jeho zničení by způsobilo její smrt. Každý Kebrisský bůh má podobný artefakt. Pro Stoxen je zabití bohů jeden z jeho hlavních cílů. Hned jak vidíme někoho potulovat se okolo s Božským talismanem, automaticky předpokládáme, že je to Stoxenský voják v přestrojení."

„Jak jsem ale tohle všechno měla vědět?" Bránila jsem se zuby nehty. „Ten chrám byl malý, zapadlý a neudržovaný, nevěděla jsem, že ten šém je někomu k užitku."

„Ali-Čak si přeje, aby její chrám tak vypadal." Egma odpověděl.

To už jsem se vzdala, přiznala svou chybu a omluvila se.

„Stejně jí tu její historku nevěřím." Prohodil Arvion.

„Arvione, Je to Aria Bervonteiová, Staiina dcera. Myslíš, že by jen tak zradila svou matku a celou svoji rasu?" Ubránil mě Egma. Arvion poté zmlkl a se stydlivým výrazem ve tváři odešel bez rozloučení směrem k výtahu.

2.

Egma mě vyzval, abych s ním šla na velitelství a já jsem souhlasila. Celou cestu mi vyčítal ukradení toho šému. Když jsme dorazili na cílové místo, posadili jsme se a on mi na velké obrazovce promítl obličej jakési ženy. Vypadala jako člověk, ale její pleť byla podivně nažloutlá. Měla husté, vlnité, černé vlasy a na fotografii měla prázdný výraz.

„Tohle je Selma Gotfeielová." Obeznámil mě Egma a ukázal mi její fotku z profilu.

„Podezříváme ji ze spojenectví se Stoxenem. Půjdeš k ní domů a vyslechneš ji. Pošlu tě tam s Tomem Startonem a představíte se jako vzdálení příbuzní, o kterých nikdy ani neslyšela. Dostalo se nám totiž informací, že Selma má velmi rozsáhlý rodokmen a návštěva vzdálených příbuzných jí snad nebude připadat divná."

„Snad?" Rozhořčeně jsem vyštěkla.

„Jestli máš nějakej jinej nápad, tak ho vyslov nahlas." Řekl mi Egma a urazil se.

„Dobře, udělám to." Odpověděla jsem otráveně.

„Výborně."

Na chvíli se odmlčel.

„Mimochodem. Až tam budete, prohledejte její dům."

Kývla jsem a pomalu se zvedla ze židle a odešla jsem za Tomem Startonem do odpočívárny. 

3.

Tom zrovna stál u kávovaru a bavil se s Belloite, ale když mě spatřil, řekl mi, ať se posadím, vzal si svůj hrnek kávy a sedl si naproti mně ke stolu. Belloite odešla do rohu místnosti k počítači a ani mě nepozdravila.

„Předpokládám, že vám Egma již sdělil informace o misi." Řekla jsem.

„Ano, jsem poctěn spolupracovat s vámi. Vaše matka byla podle Egmova povídání velká hrdinka."

Tom Starton mi následně sdělil, že si už dlouho předtím plán důkladně promyslel a na stůl položil scénář. Nebyla jsem si jistá, jestli si tohle všechno budu pamatovat, zvlášť ne ve chvíli, kdy jediné malé přeřeknutí může znamenat olověný projektil v hlavě, ale myslela jsem si, že pokud se tímhle budeme řídit, budeme velmi nenápadní. 

4.

Najednou někdo otevřel dveře do odpočívárny a začal volat mé jméno. Zvedla jsem hlavu od stolu a otočila se dozadu. Mezi dveřmi stál Mai, který mi sdělil, že operační sál je připraven a že se mám ihned zvednout a jít s ním. Byla jsem velmi skeptická, ale vstala jsem a vypravila se směrem k ozdravovně, Maiovi v patách.

Dobelhala jsem se až k lůžku, a Mai mi píchl do nohy injekci s čímsi, co celou nohu umrtvilo a poručil mi, ať zavřu oči, protože na amputaci mé dolní končetiny by se mi prý nedívalo moc dobře.

Poslušně jsem ležela na lůžku se zavřenýma očima, a najednou mi Mai sdělil, že už je hotovo, a že si mám zkusit chůzi s novou robotickou protézou. Ukázalo se, že moje obavy byly zbytečné, neboť jsem cítila, jako by byly obě nohy mé vlastní. Mohla jsem chodit, běhat i skákat bez omezení, což byla velká úleva po několika dnech kulhání. Poděkovala jsem Maiovi za všechno a s radostí jsem vyběhla z ozdravovny jako malá holka.