Pod stínem zla

II.

1.

***Aria***

    Všechny příšerné vzpomínky se mi začaly vracet zpátky do hlavy. Vzpomněla jsem si na všechno, co se ten osudný den stalo. Na tu ránu do hlavy, na ten únos, na smrt mého bratra a na ten hrozný úsměv, který měli ve tváři vojáci, když mého bratra chladnokrevně zavraždili. A tenhle chlap, ten byl jeden z nich. Byl to ten, který stál za tím, že jsem skončila tady. Odolávala jsem nutkání ho zastřelit, věděla jsem, že kdybych to udělala, navždy bych tu zůstala viset ve vesmíru.

    „Koukám, že se vaše postavení za těch pět let zlepšilo, z obyčejného vojáka se z vás stal poměrně významný byrokrat." Prohodila jsem. 

„My s-se sn-snad známe, slečno?" Vykoktal únosce. 

„Moc dobře. Vím, že já jsem pro vás naprosto nepodstatná, ale vy jste můj život naprosto změnil". 

„A-a k lepš-šímu, n-n-nebo k horšímu"?

 „Kdybyste mi ho změnil k lepšímu, nedržela bych vám teď samopal u hlavy". 

„A-a-aha". 

„Vypadá to, že ta vaše plechovka poletí ještě dlouhou dobu, než dorazíme do cíle, copak se trochu seznámit? Moje jméno je Aria, Těší mě". 

Nastavila jsem ruku a on mi jí skepticky stiskl. 

„B-B-Bradley, těší mě".

    Hodiny plynuly a já byla pořád znuděnější a znuděnější. Po nějaké době už mě sedění po Bradleyho boku, mlčení a sledování, jak se loď pomalu přibližuje k planetě Kebris přestalo bavit a tak jsem se pokoušela najít nějaký alternativní zdroj zábavy. Prolezla jsem k Bradleyho nelibosti celou loď, všechny kajuty, až jsem našla hrací karty. Nebyly to ale obyčejné hrací karty. Byly to karty, které jsem jako malá hrávala s bratrem. 

„Tak nejenom, že jste mě unesli a zabili mi bratra, také jste mi vykradli ložnici". 

„To, že jsme udělali?" Podivil se Bradley. 

„Jsem tak rád, že je Broadbent mrtvej." 

„Ty snad nemáš rád únosy a vraždy?" Zeptala jsem se. 

„Ne Ario, nemám. Ale když žiješ na místě, jako je Tarius, nemáš moc na vybranou". 

To, že mě Bradley unesl z donucení mě nanejvýš překvapilo po tom, co jsem viděla, jak si zbytek jeho skupiny páchání všech těch hrůzných činů užívá. Ale věřila jsem mu. 

„Pokud to tak opravdu je, tak pro tebe mám dobrou zprávu: nebudu tě už nadále chtít zabít". 

„Děkuju." Odvětil neupřímně Bradley.

    Navrhla jsem, že když už mi ty karty Bradley ukradl, tak si je aspoň zahrajeme. Dočkala jsem se souhlasu. Když jsem otevřela krabičku a vytáhla karty, na svrchní straně balíčku byla nádherná kresba satona- Nejobávanějšího mořského živočicha planety Kebris. Byla to jedna z nejmocnějších karet ve hře. Když ji hráč vlastnil, mohl s ní zničit tři části soupeřovy hradby, kterou se snažil probourat. Když jsem ji viděla, zahltil mě zármutek. Vzpomněla jsem si na bratra, na přátele, na maminku se kterou jsem tu hru hrávala. Vzpomněla jsem si na hodiny, které jsme za světla svíček strávili v mém pokoji při hraní té hry a na konkrétní okamžik, kdy jsem byla za pomoci satona schopná probourat bratrovu hradbu. Ten den jsem poprvé vyhrála, můj bratr byl ve hraní té hry naprostý profesionál. 

    Moje emocionální vazba k té hře byla moc velká a tak jsem nakonec tento plán na zahnání nudy zavrhla dříve, než jsem se rozbrečela.

    Planeta Kebris se stále přibližovala a já jsem nedočkavě vyhlížela z okna. Najednou Bradley prohodil: 

„Víš, shodou okolností já taky utíkám, teď když je Broadbent mrtvej a kontrola Stoxenu nade mnou je značně omezená. Nevadilo by ti, kdybych se vylodil na Kebrisu s tebou a tys mě tam trošku provedla"? ¨

Byla jsem mírně skeptická. Bradley vypadal docela jako nemehlo a bála jsem se, že mě dostane do problémů, ale nakonec jsem to odsouhlasila, nemohla jsem přece chudáka, který je nucený k unášení a zabíjení lidí nechat napospas. Bradley vyskočil z křesla a vroucně mě objal okolo krku. Zaskočilo mě to. Nebyla jsem zvyklá na takové něžné zacházení. Pořád mě někdo jenom mlátil a mířil na mě zbraněmi a k takové pošetilosti, jako objetí redonské otrokyně by se nikdy neuchýlil.

    „Je čas jít spát." oznámil Bradley. 

Souhlasila jsem. „Kdo ale bude řídit loď?" zeptala jsem se. 

„Těch několik hodin snad dokáže letět sama, ne? Navíc letíme pořád rovně." ujistil mně. Popřála jsem Bradleymu dobrou noc a šla spát do kajuty pro hosty.

2.

    Když jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem se praštila do hlavy a ležela přímo na stropě kajuty pro hosty. V tu chvíli jsem uvažovala, jestli jsem zfetovaná, nebo je ta loď skutečně obrácená vzhůru nohama. Všimla jsem si, že mám z okna výhled na pestrobarevnou džungli. Přesně takovou, jako na planetě Kebris. Začala jsem proklínat Bradleyho všemi kletbami, které jsem znala a došourala se po vzhůru nohama obrácené lodi až k východu.

    Bradley stál venku na mýtině, kterou loď při "přistání" vytvořila a kouřil doutník. Okolo se válely dva poražené stromy. 

„Proklínám tě, PROKLÍNÁM!!! A navíc, nikdo ti neříkal, že nemáš kouřit uprostřed lesa, protože se jednou takovým individuím, jako jsi ty podaří celej les jednou podpálit"?

„Klid hysterko, můžeš bejt ráda, že jseš živá a zdravá a taky, že jsi konečně doma, na svý planetě. Mimochodem, máte to tu fakt hezký". 

To byla jedna věc, na které jsem s ním stoprocentně souhlasila. Naše džungle byly ráj na zemi. Všude rostly stromy a obří houby, pestrobarevné rostliny vykvétaly těmi nejkrásnějšími květy, které galaxie Lynx nabízela, Všude pobíhali a poletovali živočichové všech barev, tvarů a velikostí a celá nádherná scenérie byla podkreslována příjemným zvukem tekoucí říčky. Džungle byly naprosto nepoznamenány stoxenským terorem a byla bych schopná obětovat svůj vlastní život, aby tomu tak zůstalo. Byla jsem doma, po tolika letech. Připadalo mi to jako zázrak.

    Byl tu jen jeden menší háček: Nikdo z nás neměl sebemenší ponětí, kde jsme.