Pod stínem zla

XII.

Deset dní po událostech předchozích kapitol

1.

***Aria***

Byla jsem vyslána už na několik menších misí a Egma mě povýšil na hodnost důstojníka. Vypadalo to, že se moc nepoučil a pořád mi stále iracionálně moc věří.

Bradley mi už začal věřit více a normálně se se mnou bavil. Připadalo mi ale, že si dával velký pozor, jaké informace mi sděluje.

Byl zavražděn další elionský zaměstnanec. Byl očividně zvědavý a pokoušel se pachatele odhalit. Viník musí být co nejdříve objeven, nebo ztratíme další lidi. Je mi jich moc líto. Nejhorší na tom je, že já se momentálně nemůžu podílet na vyšetřování nijak jinak, než každovečerním modlením ke kebrisským bohům. Vyšetřování je ale pořád v plném proudu a každým dnem je vyslýcháno několik lidí. Já jsem byla na řadě až mezi posledními, neboť jsem byla na Egmově  seznamu podezřelých zařazena úplně vespod (Nejméně podezřelá).

Když jsem šla do odpočívárny na snídani, bylo vidět, že mezi zaměstnanci pořád panuje paranoia. Ke stolům si lidi sedali sami kdykoliv k tomu měli příležitost. Pokud ji neměli, a byli nuceni sedět naproti, nebo vedle někoho, neustále si svého spolusedícího prohlíželi s chladným výrazem v obličeji. Vypadalo to, že mi dva s Bradleym jsme jediní, kdo se spolu baví.

Ačkoliv jsem měla Astorfenových sendvičů plné zuby, všechno ostatní okolo bylo téměř nepoživatelné, a tak to byl pořád ten nejlepší výběr ze všech.

S Bradleym jsme probírali tradiční témata: zrádce, mise a Stoxen. Potom stejně tradičně do dveří vrazil Tom a všichni v místnosti tradičně otráveně vzdychli. Život v Elionu mi začal připadat dost monotónní.

Tentokrát to bylo ale přece jenom trochu jinak. Tom vyzval speciálně mě, abych šla na velitelství. Myslela jsem si, že je to kvůli výslechu, ale pak mi došlo, že výslechy obvykle probíhají odpoledne. Tak jako tak jsem se ale bez váhání zvedla a odešla.

2.

Když jsem přišla do zasedací místnosti, Egma mě vyzval, ať ho následuji do jeho soukromé pracovny, že je tam prý takové klidnější, komornější prostředí..

Po příchodu mě okamžitě začal znervózňovat hlasitě hučící větrák umístěný v pravém rohu místnosti za Egmovým pracovním stolem.

Egma zapnul čajovar a nabídl mi, zdali nechci čaj taky. Odpověděla jsem, že ano. Posadil se ke stolu a vyzval mě, ať se taky posadím. Jako obyčejně si před mluvením odkašlal a pronesl:

„Děkuji, že jsi se dostavila Ario. Pozval jsem tě sem, protože s tebou potřebuji prodiskutovat velmi důležitou záležitost."

Ozvalo se cinknutí. Egma vstal, odebral se k čajovaru a začal čaj rozlévat do hrníčků.

„Co je ta důležitá záležitost?" Zeptala jsem se.

„Myslím, že pro tebe mám k dispozici misi, která vás rozhodně bude zajímat."

Zaujatě jsem se na Egmu podíval. Egma mi podal čaj a sedl si zpátky ke stolu. Poděkovala jsem mu.

„Nedaří se nám navázat spojení s naší základnou ve tvém rodném městě Lighurr. Potřebujeme, aby to šel někdo vyšetřit. Napadlo mě, že bys o to mohla mít zájem.

Byla jsem štěstím bez sebe. Podívám se zpátky do rodného města a navíc jako součást svojí práce. Egma očividně poznal radost v mém obličeji, a tak řekl:

„Nebude to ale jenom tak. Belloite nás po zkoumání radarů a stoxenských komunikačních sítí obeznámila s faktem, že Stoxen začíná pomalu ale jistě získává kontrolu nad Kebrisem, a proto by používání jakýchkoliv elionských letounů bylo velice riskantní. Budeme tam muset vás oba poslat pěšky a přes moře se budete muset dostat lodí.

„Vás oba?"

„Promiň. Zapomněl jsem dodat, že nepůjdeš sama. Poslali by jsme tě tam s Bradleym."

Egma mi na mapě Kebrisu vyznačil cestu, kterou bychom jsme šli. Vypadalo to jako moje první velká mise. 

Nepřišlo mi, že by Stoxen získával kontrolu nad planetou, ale řekla jsem si, že expertka na technologii asi ví o čem mluví, a tak jsem nic neříkala.

Odešla jsem z místnosti abych na cestu sbalila zásoby jídla a pití.