Pod stínem zla

XIV.

1.

***Aria***

Nastal den naší výpravy. Zjistila jsem, že jsem se probudila asi o hodinu dříve než normálně a usoudila jsem, že to je způsobeno mým nadšením z cesty. 

Čas jsem zabila kreslením náhodných kreseb, které mě napadly. Když nastal čas naší snídaně, vzala jsem si svůj astorfenový závitek a pěkně jsem si ho vychutnávala. Dost možná to byl poslední závitek, který jsem si zde dala. Na pouštním ostrově kde leží moje rodné město vaří totiž výrazně jinak. I přesto že mi ten sendvič moc nechutnal, jeho chuť by mi rozhodně chyběla. Po tom, co jsem dojedla jsem se vydala najít Bradleyho, kterému se nějak podařilo dostat snídani dřive, a tak byl už najezený ve své ložnici.

Při cestě k výtahu jsme se se všemi rozloučili. To bylo poprvé, kdy jsem ke mně uslyšela mluvit Belloite. 

Když jsme venku na náměstí potkali důstojníka Arviona, uvědomila jsem si, jak moc mi bude Alverhorn a především lidi (a zvířata) v něm chybět a celá představa odchodu mi najednou připadala mnohem méně lákavá. Ovšem fakt, že se znovu setkám se svou rodinou mě opět naplnil odhodláním. 

2.

Šli jsme přesně podle mapy. Po vykročení z Alverhornské hlavní brány jsme se místo rovně do pavoučích jeskyní odebrali doleva. Pěšinka se začala snižovat a po několika minutách cesty jsme se ocitli v džungli. Slyšeli jsme všelijaké pralesní živočichy kteří nám pískali, cvrlikali a bručeli na cestu. Procházeli jsme okolo pestrobarevných rostlin, o které bych si na pouštním ostrově nemohla nechat ani zdát. 

Já i Bradley jsme se poněkud vyděsili, když jsme narazili na rostlinu s květem v podobě obrovské oční bulvy, která na nás upřeně hleděla. Vypadalo to, jako kdyby nám záviděla schopnost se z vlastní vůle pohybovat. Ani bych se nedivila, kdyby to tak opravdu bylo. Schopnost chůze vám otevírá spoustu nových možností. Bradley nemohl odolat pokušení vyfotit si ji. Otočili jsme se a vydali se dál zatímco kytka stále sledovala každý náš krok. Bylo to trochu znepokojující.

Cesta se různě klikatila a mířili jsme pořád dolů. Po nějaké době jsme uviděli relativně plochou stěnu skály, která se odhalila zpoza stromů. V jedné z jejích částí byla jako pěst na oko umístěná nepřirozeně vypadající suť. Uvědomila jsem si, že se právě nacházíme přímo pod Alverhornem a tak mi došlo, že je to nejspíš zasypaný hlavní vstup do dolů, ve kterých jsem potkala Kassandru. Vyzvala jsem Bradelyho ať okamžitě vezmeme nohy na ramena, protože být v blízkosti toho místa mi navozovalo nepříjemný pocit úzkosti.

Naše cesta dále vedla přes bažinu. Naštěstí byla naše obuv přizpůsobená brodění na takovýchto místech. Přesto mě ale děsila představa, že bych se zamotala, spadla a následně se v bažině utopila. Močál byl hluboký až po kolena. Byli jsme pomalí jako šneci což mě otravovalo, a po chvíli brodění jsem byla dost unavená. Vypadalo to, že močál nemá konce. Narazili jsme ale na malinký ostrůvek a Bradley přišel s dobrým nápadem: sednout si na něj a odpočinout si.

Při odpočinku jsem se rozhlížela všude po okolí. Pozorovala jsem strogy, kteří nám kroužili nad hlavami v mezerách mezi stromy. Když jsem se podívala na kraj útesu nad námi, zjistila jsem, že se jedná o moje oblíbené místo, na které jsem chodila přemýšlet a kochat se. Nemohli jsme se na ostrově ale zdržovat moc dlouho. Museli jsme jít dál. 

Cestu nám ještě více prodloužil ztrouchnivělý vyvrácený strom, který nám blokoval cestu. Když jsme byli asi v prostředku močálu, začala jsem ztrácet naděje, že se z něj někdy vyhrabeme živí. Jediné, co jsme po směru naší cesty viděli byly stromy a sinicemi porostlá, po kolena hluboká voda. Nevěděla jsem, co si Belloite myslela, když nám tu výpravu plánovala.