Pod stínem zla

XVII.

1.

***Aria***

Měli jsme namířeno rovnou k přístavu, abychom se domluvili na času odplutí. I přesto, že byl přístav na druhé straně města, než jsme se nacházeli my, nevadilo mi to, protože procházka městem byla více než hezká. Na každém rohu si hrála skupinka dětí a obyvatelé (mimochodem velice přátelští) byli zapojení do konverzací. Po příchodu na náměstí jsme byli doslova obklíčeni hlasy všemožných obchodníků, kteří vám nabízeli své zboží a kupujících, kteří jim již z dálky hlásili, že o něj mají zájem. Ačkoliv bylo Alverhorn moc hezké město, nemohla jsem se zbavit pocitu, že v Iokunu byli obyvatelé mnohem šťastnější. Jako kdyby ani nevěděli, co je to Stoxen.

Přístav byl zakrytý domky, a tak jsme ho neviděli přímo, dokud jsme nedošli až k němu. Nebylo však nijak těžké ho najít, protože po celém městě byly rozmístěny směrovky ukazující cestu k němu.

Po chvilce kochání se nádhernými loděmi jsme se vydali hledat osobu, která by mohla o tomto přístavu vědět více, než my. To jsme ani nemuseli, neboť si nás ta osoba našla sama. Byl to postarší cibral- rasa pocházející z největší planety galaxie Lynx Vinturilionu. To, že byl příslušníkem cibralské rasy bylo nápádité už z dálky, když jsme ho viděli k nám přicházet. Měl většinu základních cibralských rysů. veliké kulaté, mírně vypoulené oči, na které vrhal stín jeho stylový hnědý klobouk. Zpod klobouku mu nečouhal ani vlásek, takže jsem odhadla (správně), že je holohlavý. Na rukou měl dlouhé drápy, které barvou splývaly s jeho kůží. Uši měl maličké, snadno přehlédnutelné. Při chůzi byl velice shrbený.

„Co to proboha je za věc?" zašeptal na mě Bradley šokovaný mužovým vzezřením, protože nikdy žádného cibrala neviděl.

„Buď v klidu, cibralové jsou jedna z nejmírumilovnějších ras." Odpověděla jsem mu.

„Cibulové?" 

„Cibralové, blbče." 

Muž před nás předstoupil a začal mluvit.

„Omluvte mě, Jste Aria Bervonteiová a Bradley Vierman?" zeptal se pro cibraly obvyklým chraplavým hlasem.

Oba jsme souhlasně pokývali hlavou.

„Někdo, kdo o sobě tvrdil, že je manažerem vaší firmy pro vás dva objednal cestu na pouštní ostrov. je to možné?

Opět jsem souhlasně přikývla. Cibral doplnil:

„Mimochodem, moje jméno je Droht. Jsem kapitánem lodi Folutí Zub. Těší mě."

Potřásl si s námi oběma rukou. Potom nám řekl, ať jdeme za ním, otočil se a zamířil k lodi. My jsme ho následovali.

„Můžeme odjet už zítra, pokud byste chtěli. Žádní další pasažéři u nás zatím objednaní nejsou." Prohodil Droht během chůze.

„Čím dřív, tím líp." Odpověděla jsem mu.

Po asi další minutu nás při následování Drohta doprovázeli pouze krákající rudohlavové. Dokázali jsme už rozeznat nápis "Folutí zub"  na přídi lodi. 

Začali jsme stoupat po schodech a v okamžiku jsme se ocitli na palubě lodi.

„Tohle je Folutí Zub." Začal Cibral.

„Pokud budete chtít, můžete ve vám přidělené kajutě přespat noc před odjezdem."

Měla jsem velkou radost, když jsem to slyšela, protože představa shánění ubytování v jediném přístavním městě hlavního kebrisského kontinentu mi připadala dost děsivá. Už jsem před očima viděla, že každý penzion na který bychom narazili by byl plný a my bychom byli nuceni spát na tvrdé zemi někde mimo město. Tam by nám navíc mohl vlézt pavouk do uší uvnitř kterých by nakladl vajíčka, Brrr. Ne že by snad byl Kebris nějaká hodně obydlená planeta, většinu její pevniny tvořil divoký prales a nehostinná poušť, ale i tak byl Iokun jediným spojem mezi pevninou a pouštním ostrovem. K tomu navíc připočtěte těch pár lidí, kteří jeli na Gerrardovy ostrovy (skupina malých ostrůvků severně od pouštního ostrova, jež leží západně od hlavní pevniny) a máte solidních pár stovek turistů. 

Samozřejmě jsme nabídku přijali. 

2.

Droht nás provedl celou lodí, přes kuchyni, kde nás zároveň seznámil s obtloustlým kuchařem (taky cibralem) a společenský sál až po naší kajutu. Ta se nacházela v podpalubí. Byla malá, ale dostatečně prostorná. Byly tam dvě postele mezi kterými ležela dřevěná truhla, do které jsme si mohli uložit své věci. Světlo místnosti poskytovala petrolejová lampa zavěšená ke stropu, která se neustále pohupovala sem a tam spolu s lodí. 

Droht nám řekl, že pokud bychom něco potřebovali, máme se stavit v hospůdce před vchodem do přístavu, okolo které jsme dříve prošli. Potom odešel z místnosti a zavřel dveře.

„Jak dlouho se tak na ten pouštní ostrov pluje?" Zeptal se Bradley.

„Obvykle to trvá okolo dvou až tří dní." 

„Tak dlouho?" Vyvalil oči.

„Co bys čekal? Pouštní ostrov je od pevniny dost daleko."

Najednou se opět rozezvučela vysílačka. Na protější straně byl tentokrát Tom. Byla jsem ráda, že ho zase slyším.

„Gratuluju vám, že jste se dostali až do Iokunu živí." 

„Měli jsme namále." Odvětila jsem.

Pak jsme si tam povídali ještě asi půl hodiny. Bradley se občas do rozhovoru zapojil také. Probrali jsme ta samá témata, jako se všemi ostatními, kteří nám předtím volali.

Po tom, co jsem položila hovor Bradley navrhl jít na menší procházku po těch částech města, které jsme při cestě k přístavu ještě neviděli. Zdálo se mi to jako dobrý nápad, a tak jsem mu ho odsouhlasila.