Pod stínem zla

V.

 1.

***Aria***   

    Byla černočerná tma a viděli jsme pouze obrysy městských budov a některá okna, ve kterých se svítilo. Na obloze svítily hvězdy a nalevo nad džunglí se vznášela planeta Tartis. No a uprostřed byla stanice Tarius, která nám překážela ve výhledu na jiné planety. Obvykle svítila všemi možnými barvami, ale teď celá červeně blikala. Vypadalo to, že dokud někdo nenajde Broadbentova vraha, nikoho nenapadne vypnout alarm. Vypadala ještě zlověstněji a děsivěji, než za bílého dne. Vždycky jsem si říkala, jak bylo vůbec možné postavit něco tak velkého uprostřed vesmíru. Tarius byl možná tak velký, jako některé z menších planet galaxie. 

    Oba jsme vykročili a pomalu se vydali směrem k městu. Cesta, která k němu vedla, byla ještě přibližně půl kilometru dlouhá, a tak jsem se obávala, že než se do města dobelhám, bude už ráno. Po cestě jsme slyšeli krákání Strogů. Strogové byli velcí pestrobarevní dravci, kteří kroužili nad pralesem a občas se snesli dolů pro kořist.

    Alverhorn byl postaven na samotném kraji džungle. Bylo vidět, že byla část džungle pokácena, aby mohlo být město na tom místě postaveno, protože džungle byla podezřele symetricky useknutá. 

    Alverhorn bylo město s bohatou historií. Z hodin zeměpisu jsem si pamatovala, že na samotném počátku Kebrisské civilizace to byl pouze tábor domorodců z kmene Dorogurdorů. Postupně se však město začalo rozrůstat, až se z něj stalo druhé největší město planety, hned po Stevardoru. Dorogurdorové se z pravěkého kmene povýšili ve šlechtický rod a změnili si jméno na trochu méně krkolomné. Stali se z nich pouze Dorogové a brzy se nejvýše postavený člen jejich rodu prohlásil za vévodu a začal chod celého města řídit. To bylo všechno ještě v těch krásných časech, kdy se ta odporná ocelová konstrukce netyčila v nebi. Teď už město neřídí pouze vévoda ale z velké části ho má pod kontrolou i ředitel kouzelnické univerzity.

    Alverhorn se stal centrem magie. Dominantou města je kouzelnická univerzita a často se zde konají kouzelnické zápasy a slavnosti. Pro město je také charakteristický jeho kamenný architektonický styl a jeho spjatost s přírodou.

    Při naší cestě do města jsme si sdělovali svoje dojmy a sledovali Strogy, jak nad námi krouží. Překvapivě čas utíkal docela rychle a zdálo se mi, jako by to bylo jenom pár minut, než jsme stáli před branami města. Na ulicích města nebyla ani noha a oba jsme byli velice unavení. Museli jsme najít místo, kde bychom přespali, ale nebyli jsme si jistí, kde ho najít. Nakonec jsme se uvelebili do trávy za Hud-Opakovou katedrálou. Na Bradleyho lodi to sice bylo pohodlnější, ale neměli jsme na výběr.

2.

    Ráno nás probudil městský strážník v zelené uniformě a vysoké čepici ozdobené větvičkami a lístky a obeznámil nás s tím, že ve městě je zakázáno spát venku na zemi a říkal, abychom si dávali pozor, protože bychom mohli platit pokutu, pokud bychom narazili na nějakého méně benevolentního strážníka. Slunce už vycházelo a po městě začali chodit první čilí obyvatelé. Tržiště, které leželo naproti místu, kde jsme spali se začalo plnit obchodníky. Vydali jsme se směrem ke stánku s ovocem, kde jsme si za 10 Kebriských dolarů koupili misku stejných žlutých bobulí, které jsem ochutnávala v džungli. Zjistili jsme, že keř, na kterém ty bobule rostou se jmenuje Astorfen.

    Otočili jsme se a pomalu se vydali prozkoumávat další kouty města. Naštěstí nás pavouci zbavili těch stoxenských uniform, takže nás nikdo nezastřelil, ani neubodal k smrti. Šli jsme si prohlédnout kouzelnickou akademii za denního světla. Nádherná budova. Nebylo divu, že byla často citována jako jedna z nejkrásnějších staveb na Kebrisu. Za mohutnými, bohatě zdobenými hradbami se tyčily věže, uvnitř nich se nacházely fakulty, každá zaměřená na jiný druh magie.