Pod stínem zla

VIII.

1.

***Aria***

Ani jsem nedýchala. Folut přímo okolo mě zmateně prolezl, mezitím co se mě snažil najít. Byla to pro něj špatná situace. Jeho nejlépe vyvinutý smysl na dopadení cíle poprvé nestačil. Přes pach v té stoce nebylo cítit vůbec nic. 

Nějaký strážník se naklonil do díry, kterou folut vytvořil a chtěl něco promluvit. Já jsem mu naštěstí včas naznačila, že to dělat nemá. Museli jsme všichni být potichu. Folut byl zmatený a šel by po všem, co vydává zvuk.

Chtěla jsem prostě vylézt po žebříku zpátky nahoru, ale věděla jsem, že to udělat nemůžu, dokud ten folut bude v mé blízkosti. 

Po chvíli, co se mě folut snažil najít někde za rohem, přilezl zpátky, a mně se zase naskytl výhled do jeho chřtánu. Za zvuku jeho hlasitého funění jsem se držela přitisknutá k mechem a nějakými zvláštními houbami porostlé zdi a čekala až příšera zmizí za dozoru strážníků a zvědavých lidí z města. Na pach jsem si už začínala zvykat.

Potom nějaké zvědavé dítě se shora promluvilo. Folut okamžitě zbystřil a chystal se po něm vrhnout. V tom momentě mě nenapadlo nic lepšího, než nalákat pozornost monstra na sebe. Zakřičela jsem a potichu se posunula dál od zdi až za roh, kde mě nemohli vidět lidi z ulice. Folut začal místo, kde jsem zakřičela zkoumat, a potom udělal něco velmi nečekaného: Zabořil se do země přímo vedle mě. Z toho momentu si pamatuji jen to, že jsem začala padat a mlátila se o kameny, a vedle mě se sesypávaly kamenné kostky, ze kterých byla stoka zkonstruovaná. Potom jsem se praštila do hlavy a upadla do bezvědomí.

2.

***Bradley***

Egma mě vyslal na tu misi, kterou Tom s Ariou nebyli schopni dokončit. Ačkoliv jsem chtěl jít hledat Ariu do těch kanalizací, protože jsem o ní měl strach, Egma mi sdělil, že to by bylo pro někoho, kdo už několik let nebyl ve službě moc nebezpečné, a že o to poprosí pavoučího důstojníka Arviona po tom, co si bude jistý, že se ve stokách už nepotuluje ten folut.

Ulice města byly po incidentu prázdné, asi i z toho důvodu, že už se schylovalo k večeru. Dělnická práce ale byla v plném proudu, protože bylo nutné zasypat díru v náměstí, kterou folut při příchodu udělal. Zasypat totiž asi čtyřicet metrů hlubokou jámu, a poté ještě navrátit dlažební kostky zpátky tam, kam patří, je docela na dlouho.

Zazvonil jsem na zvonek, ale ani po dlouhé době čekání nikdo neotevřel. Zkusil jsem zabrat za kliku, ale bylo zamčeno. Chvíli jsem tam postával a přemýšlel, co udělat. Nakonec jsem se rozhodl, že počkám, a do Selmina domu se vloupám v noci, kdy si budu jistý, že mě nikdo z oken svých domů neuvidí.

3.

***Aria***

Probudila jsem se na několika kamenech, obklopená spadlými dlažebními kostkami zabořenými do země. Když jsem se podívala nahoru a uviděla asi padesát metrů nade mnou strop stoky, podivila jsem se, že jsem ten pád vůbec přežila. Zkoušela jsem se vyškrábat nahoru, ale nemělo to smysl. Nešlo to. Nezbývalo mi nic jiného, než jít dál folutím tunelem. Byla jsem přesvědčena, že se folut brzo vrátí, takže čekání na záchranu jsem vyhodnotila jako špatný nápad. Navíc jsem měla hlad a žízeň, potřebovala jsem najít něco k jídlu a pití Nebyla jsem si jistá, jestli folutí tunel je místo, kde mohu něco takového najít, ale zoufale jsem se vydala jediným možným směrem.

Přikrčená jsem pomalu našlapovala a přemýšlela, jak je možné, že se tunel, který folut vytvoří nezasype. Později ale tyhle myšlenky přebily myšlenky o jídle a pití, a tak jsem si sama sobě odpověděla tak, že některé věci se prostě vědecky vysvětlit nedají, a začala jsem se soustředit na věci, které byly důležitější pro mé přežití.