Pod stínem zla

X.

Kebrisský měsíc (41 dní) po událostech předchozích kapitol

1.

***Aria***

Prošla jsem celým výcvikem. Všichni mě moc chválili, prý jsem měla nadání po matce. Byla jsem ráda, že se mi dostávalo takového uznání i po tom, co jsem naštvala Ali-Čak a osvobodila tu psychopatickou pavoučí nánu. 

Pořád jsem pořádně nechápala Egmovo rozhodnutí poslat mě na misi ještě před dokončením výcviku, ale radši jsem nic neříkala a doufala, že se po tom shluku nepříjemných událostí poučí. Tak jako tak mi ale Egma připadal docela roztržitý a důvěřivý, což si nemyslím, že jsou pro ředitele tajné organizace dobré vlatnosti.

Bradley i Tom výcvikem procházet nemuseli, neboť už nabrali dostatek zkušeností z dob, kdy pracovali pro Stoxen. Bradley se dokonce už i dostal do boje se stoxenským teroristou, který v převleku infiltroval město a zavraždil jednoho místního obyvatele. Ačkoliv je jedna oběť až až, mohli jsme být rádi, že se na něj přišlo dřív, než zabil ještě větší počet lidí.

Ta holka Belloite mi pořád vrtala hlavou. S Tomem se normálně bavila, ale mně s Bradleym se obloukem vyhýbala. Ptala jsem se na ni Toma, ale ten mi neřekl nic víc, než že ona je prostě taková.

Ohledně Kassandřiny momentální pozice jsme nevěděli vůbec nic. Měla jsem strach, že brzo nečekaně zaútočí na nějaké město a mi nebudeme schopní s tím cokoliv udělat.

Do odpočívárny se přiřítil Tom a řekl všem přítomným, ať se dostaví na velitelství, kde nám Egma sdělí nové poznatky.

Všichni jsme se poslušně zvedli od stolů a vypravili se v dlouhé řadě na místo určení.

2.

Na velitelství byly do kruhu uspořádané židle, všechny směřovaly směrem k pódiu. Na nich už seděla většina zaměstnanců alverhornské základny Elionu, kteří se všichni zaujatě dívali na Egmu, jak si připravoval svůj mikrofon.

Egma si odkašlal a začal svůj proslov:

„Vážení zaměstnanci naší organizace. Naši hackeři zjistili pozoruhodné informace, když se nabourali do komunikačních sítí vesmírné stanice Tarius. Do pozice Ředitele stoxenské korporace byl Umístěn syn Teodora Broadbenta Richard. Pokoušet se ho ale v nejbližší době odstranit by bylo velice riskantní, protože korporace si je plně vědomá všech rizik a Broadbentova kancelář je zabezpečena lépe než kdy předtím. Musíme ale býti velice ostražití vzhledem k tomu, že náhrada ředitele korporace pro nás zajisté neznamená nic dobrého." 

Egma si znovu odkašlal a podíval se po místnosti.

„Doufám že jste všichni pozorně poslouchali a jste odhodláni čelit nástahám, které zvolení nového Stoxenského ředitele přinese. Případné nařízení si přijďte vyslechnout sem na velitelství po tom, co vás k tomu vyzvu."

Bůhvíproč se odmlčel.

„Dobrá, můžete odejít." 

Všichni zatleskali a jeden po druhém odešli pryč z místnosti pokračovat v tom, co momentálně dělali. Já jsem šla dopít svůj čaj z nějaké podivné rostliny, který byl už určitě studený. Překvapila mě délka dnešního hlášení. Obvykle měl Egma více co říct. Na druhou stranu to, co řekl, bylo velice podstatné.

Posadila jsem se ke svému stolu a přemýšlela o všem, co nám dnes Egma sdělil. Nejdřív jsem přemýšlela o budoucnosti mě, Elionu i celé planety Kebris. Potom jsem začala přemýšlet o svojí mém rodném městě. 

Mé rodné město se možná nacházelo uprostřed písečné pouště, ale v momentální situaci mi ani malebná džungle, kterou byl obklopen Alverhorn nepřipadala tak krásná. Toužila jsem se tam znovu podívat a setkat se se zbytkem rodiny, který přežil. Setkat se s mým otcem, strýčkem, babičkou.

Věděla jsem ale, že se tam v nejbližší době dostat nemůžu, ani kdybych sebevíc chtěla. Teď byl Alverhorn mým domovem, tady mě potřebovali.

Najednou mě z mých myšlenek vyvedly dvě redonky, přibližně tak staré, jako já, které si sedly ke stolu za mnou. Začaly pomlouvat Egmu a mně se to nelíbilo. Nezaslechla jsem přesně důvody, proč se Egma stal terčem jejich posměchu, ale měla jsem chuť je okřiknout. Já měla Egmu i přes všechny jeho nedostatky ráda.

3.

***Richard Broadbent***

Život ředitele Stoxenu jsem si užíval. Mohl jsem mávnutím prstu zapříčinit genocidu, navíc jsem dostal téměř všechna speciální privilegia stoxenského ředitele. Jako bonus byl z kanceláře mého táty pěkný výhled na všechny planety, které si Stoxen podmanil. Potají jsem tomu, kdo mého tátu zamordoval, děkoval.

Servírka mi donesla oběd. Položila mi ho na stůl a potom na mě vykřikla, ať se otočím. Z okna kanceláře bylo vidět podivné létající těleso. Připadalo mi to jako asteroid, akorát vytvořený celý bílý, jakoby něčím obmotaný. Vypadalo to, jako by ta věc mířila na naši přistávací plochu.

Zařval jsem na servírku ať vypadne z mojí kanceláře a rozběhl jsem se jak nejlépe mohl směrem k výtahu. Sjel jsem dolů k letišti a vyzval všechny vojáky na místě, aby si připravili svoje zbraně.

Asteroid pozoruhodně zatočil doprava a přistál. Celá ta věc se začal klepat ze strany na stranu a po chvíli vybouchla a rozletěla se na kousky. Odhalil se její obsah v podobě velkého šedého pavouka, který na mě svýma zelenýma očima upřeně hleděl.

„To koukáš, co? Tomu se říká kouzelné schopnosti můj drahý." Pronesl ten pavouk.

„Zastřelte tu obludu!" Přikázal jsem vojákům.

„Žádného výsledku by ses nedočkal můj drahý. Já jsem totiž nesmrtelná."

Pavouk se začal smát podobně jako můj táta vždy, když sledoval popravy redonských otroků.

„Ale nemusíš mít strach můj drahý. Přicházím v míru. Slyšela jsem o tvé společnosti spoustu velmi zajímavých věcí."

Pavouk popošel blíž ke mně.

„Chci se k tobě přidat a bojovat po tvém boku můj drahý."

Nebyl jsem si jistý, co jsem měl říct.

„Copak na to říkáš? Hmm?"

„Jaký plat chceš?" Pronesl jsem nakonec.

„Žádný. Dělám to pro zábavu. Cha chá!"

 „Ehm... Myslím, že tě přijímám. Škaredou obludu jsme na naší straně ještě nikdy neměli." Rozhodl jsem se.

Pavoučice se na mě podívala vražedným pohledem a upozornila mě, že si mám dávat pozor, jakými slovy ji označuji, a vetřela se dovnitř naší stanice.