Pod stínem zla

XIII.

O dva dny později

1.

***Aria***

Už zbýval jenom jeden den do našeho odchodu do mého rodného města. Ačkoliv jsem se na jedno stranu těšila, na druhou jsem věděla, že se mi bude po Alverhornu stýskat. Za ty asi dva měsíce mi to město dost přirostlo k srdci a já věděla, že se do něho asi několik let nepodívám, protože mi Egma nabídnul pracovat z něj. To byla nabídka, kterou jsem odmítnout nemohla, protože jsem chtěla být blízko rodině.

Právě jsem mířila na velitelství, protože mě čekal výslech. Egma si chtěl být přece jenom vším jistý i přestože nevěřil, že bych já byla onen zrádce. 

Po cestě mě šokovala zpráva, kterou Egma sám řekl v rozhlase. Oznámil nám, že Mai Vesteor byl další z vrahových obětí. Hluboce to se mnou otřáslo. Mai byl velice sympatický a byl dobrý lékař. Vděčila jsem mu za to, že teď ještě vůbec můžu normálně chodit. Začínala jsem litovat toho, že zde na základně nebudu, abych mohla napomoct vyšetřování.

Když mě Egma pozval do výslechové místnosti všiml si, jak smutná jsem. Okamžitě mu došlo proč. Pokusil se celý výslech zkrátit, aby mě k tomu všemu ještě víc neznervózňoval. Bylo na něm vidět, že nemá sebemenší podezření, což mě alespoň trošku uklidňovalo.

Po výslechu jsem se snažila na všechno ohledně Maiově smrti zapomenout, a tak jsem odešla zpátky do své ložnice, kde jsem začala důkladně studovat plán cesty, který mi Egma dal (Mimochodem naší cestu prý plánovala Belloite).

Měli bychom projít džungle až do přístavního města Iokun, od kterého se máme nechat svézt až na pouštní ostrov a vylodit se pouze asi dva kilometry od mého rodného města. Byla jsem plná očekávání. Na pouť takového rozsahu jsem se těšila i přesto, že jsem si byla plně vědoma nebezpečí, která nás můžou potkat. Bylo to pro mě něco úplně nového.

Na chodbě jsem potkala Bradleyho a při cestě k výtahu jsme si sdělovali své dojmy z nadcházející expedice. Byl o dost méně nadšený než já. Byl to pořád trochu strašpytel, neboť od dob kdy ve Stoxenu naposledy pracoval jako voják uplynul již dlouhý čas. Navíc jim Bradley stejně moc nepomáhal (neříkám, že by to bylo špatně). A očividně jeden střet se stoxenským vojákem v přestrojení s jeho obavami nic moc neudělal. Stejně jsem to ale nechápala. Byl velice schopný.

2.

Potřebovala jsem pře tou velkou výpravou zabít čas, a tak jsem se rozhodla jít si přečíst něco do knihovny. Přivítala mě svým milým úsměvem mě ta stejná knihovnice jako tehdy, když jsem hledala pověst o Kassandře a já se vydala směrem k policím s knihami. 

Narazila jsem na velice zajímavě vyhlížející básnickou sbírku od jistého autora s naprosto nezapamatovatelným jménem. Jeho kniha byla ale o dost zapamatovatelnější. Zajímalo by mě, co za omamné látky autor užil před psaním tohoto díla. Některé z oněch básní byly velice zvláštní:

O mrtvém stromečku.

Šel brouček okolo stromečku

Zakopl o větev a spadl

Zakřičel AUAUAU!!!

Panebože!!! Ten strom je mrtvej!!!!!!!!!

anebo básně, u kterých jsem silně pochybovala o autorově básnickém talentu:

Foluti jsou zlí

Ali-Čak je bohyně

Folut její zvíře je

Vynoří se ze země

Celé město vybije

Lidi potom utíkaj

až se přitom zalykaj

schovají se ve skále

kde je nikdo nenajde

Nevěděla jsem, jak je možné, že nějaké seriózní nakladatelství tohle vydá. „Moje vlastní rodná planeta mě nikdy nepřestane udivovat" řekla jsem si pro sebe, rozloučila se s knihovnicí a vydala se ven z knihovny posadit se na moje oblíbené místo na kraji skály a pozorovat krajinu.