Pod stínem zla

III.

1.

***Aria***

Vytáhla jsem z ledničky uvnitř lodi plechovku trvanlivé rajčatové polévky a pustila se do jídla. Sice už jsem v životě jedla i lepší snídaně, ale když ztroskotáte uprostřed nekonečného pralesa bez jediného náznaku civilizace, nemůžete být příliš vybíraví. Během jídla jsem Bradleymu neustále vyčítala, že jsme kvůli němu skončili tady.

„Já se těšila na rodinu, na přátele, na místa která důvěrně znám a místo toho jsme kvůli tobě skončili uprostřed džungle. Je to tady hezký, to jako jo, ale musela bych vědět, kde jsem."

„Kdybys mě neunášela, tak by se to stát nemuselo. Já bych letěl na planetu Tartis, jak jsem plánoval..."

„Tak najednou je to moje vina!" Přerušila jsem ho.

A tak jsme se tam hádali jak malé děti, až jsem se já rozhodla, že půjdu najít alespoň stopy po civilizaci a něco k jídlu, neboť zásoba rajčatové polévky nám již brzo dojde, mezitím, co se Bradley pokusí alespoň částečně opravit loď (Bylo to pravděpodobně naprosto nemožné, ale když jste zoufalí, napadají vás věci, které nedávají sebemenší smysl). Hbitě jsem se zvedla z pařezu, jenž byl pozůstatkem stromu, který loď při pádu porazila, a vydala se na cestu. Nevěděla jsem kam jdu, ale šla jsem, prostě jsem šla a doufala, že se mi pak podaří najít cestu zpátky.

2.

Po asi hodině cesty jsem se opřela o strom a chystala se odpočinout si, když v tom jsem uslyšela jemné, tiché cupitání ze všech stran džungle. Zvedla jsem se a připravovala se, že se půjdu podívat, co je zdrojem onoho podezřelého zvuku, a před mýma očima se vynořilo hejno obrovských chlupatých pavouků v čele s pavoučím králem Hurdonem. Znala jsem jeho jméno díky té karetní hře, co jsem jako malá hrávala. Byl vyobrazen na jedné z karet s tou samou smaragdovou korunou na hlavě a s tím samým vojenským postojem, který teď zaujímal.

„Co tu pohledáváš?" Promluvil na mě děsivým syčivým hlasem.

„Je to redonka, pane." Řekl pavouk po králově levici.

„Máš pravdu Arvione. Řekni nám redonko, proč máš na sobě uniformu Stoxenské stráže?"

Hurdonovy zeleně zářící kulaté oči mě vraždily pohledem a srdce mi bušilo, jako o závod.

„U-u-utekla jsem v ní z Tari-Taria." Vykoktala jsem.

„Aha. A co pohledáváš uprostřed neprostupné džungle?" Vyptával se král dál.

„Ztroskotala jsem."

„Kde, jakým směrem?"

Ukázala jsem prstem, kudy jsem přišla.

„Dobře. Arvione, vezmi svoje vojáky a jděte to zkontrolovat"

Arvion mlčky přikývl, podíval se na svoje vojáky a vydali se směrem, který jsem jim ukázala.

„Budu ti věřit, redonko" Řekl mi do očí Hurdon a otočil se na zbytek armády. „Čelem vzad"!

Spadl mi kámen ze srdce. Opřela jsem se o strom a uvelebila se na mechu, zatímco jsem sledovala, jak pavoučí armáda mizí mezi stromy. Vytáhla jsem z batohu plechovku rajčatové polévky, kterou jsem si vzala na cestu a otevřela jsem víčko. Pod ním byla asi 5 centimetrů vysoká vrstva bílé plísně, a tak jsem plechovku zděšeně zahodila. Zajímalo by mě, jak dlouho už tam tu plechovku Bradley měl. Než se plíseň takhle rozroste, nějakou dobu to trvá.