Pod stínem zla

XV.

1.

***Aria***

Rozhlédla jsem se kolem a uviděla stovky klacků vznášejících se na hladině vody. Několik málo větvíků přežili a snažili se dostat do bezpečí. Na mě už se útočit ani nesnažili. 

Najednou jsem spatřila vedle sebe plout Bradleyho tělo v bezvědomí. Nezbývalo mi očividně nic jiného, než ho odtáhnout na nejbližší ostrůvek a pokusit se ho probudit. Děsila mě ovšem představa, že bych Bradleyho nebyla schopna probudit. To bych s ním na tom místě musela čekat, dokud by se k probuzení neuráčil. Moje obavy se ale ukázaly být zbytečné, protože Bradley se po jedné průměrně veliké facce okamžitě probral. první slovo, co jsem od něj uslyšela bylo hlasité „Áááááááááá". Potom si chvíli prohlížel mě i svoje okolí a vypadalo to, že se na události předcházející jeho pádu do bezvědomí rychle rozpomněl. 

Pomohla jsem mu vstát a snažila jsem se vzpomenout si na směr, kterým máme jít. V tom mi pomohlo Moudrákovo oko, které se na nás naštvaným výrazem dívalo. Když jsme okolo Moudráka prošli, naštvaně funěl a nazval nás odpornými zrůdami. My jsme mu nevěnovali sebemenší pozornost a pokračovali dál v cestě.

Chtěla jsem kontaktovat Egmu, abych mu řekla, co všechno jsme prožili a zeptala se jak jde pátrání po vrahovi, ale zjistila jsem, že v bažinách nebyl signál.

Po asi dvaceti minutách jsme se konečně dostali z močálu na břeh. Tudy ale nevedla žádná cesta, takže jsme se místo vody zase brodili hustým porostem kapradin, mechů a keříků. Bez čehokoliv, co by nás po lese vedlo bylo velmi těžké se orientovat. Snažili jsme se udržovat směr cesty nejlépe, jak to šlo. 

2.

***Egma***

Pátrání po vrahovi se nedařilo. Byl jsem z toho zoufalý. Zrádce mohl kdykoliv znovu zaútočit a my jsme neměli ani stopu, kdo by to mohl být. Byl moc chytrý aby nechával otisky prstů na vražedných zbraních a moc bystrý a mrštný, aby se nechal kýmkoliv z nás chytit.

Ztráta Maie Vesteora byla pro naši organizaci obrovská rána. Nebyl jsem si jistý, jestli někdy budeme schopni najít někoho tak schopného, jako byl on. Pravda, ošetřovatelů bylo v základně docela dost, ale nikdo není dostatečně schopný na to, aby se ujal vedení ozdravovny. 

3.

***Aria***

Jak jsme šli, počet stromů a květin okolo nás se začal snižovat. Šlo se nám tedy už mnohem lépe, než když jsme prolézali kapradím. Po nějaké době jsme vylezli na planinu, kde nebyly ani stopy po stromech. Nad hlavami nám kroužila hejna strogů a v trávě jsem zahlédla malou barevnou ještěrku.

O kus dál jsme zahlédli cestu směrem ke které jsme se vydali. Na čele se nám začali objevovat první kapky potu. Tráva na zemi byla téměř uschlá, protože ji neochraňovaly stromy uprostřed pralesa. Taková horka jsem za dobu, co jsem se vrátila z Taria ještě nezažila. Pak jsme se vydali po cestě a doufali, že cesta bude dále pokračovat džunglí.

Za chvíli jsme se už konečně ocitli zpátky pod stíny vysokých pralesních stromů. Tentokrát jsme se nemuseli brodit kapradím, když jsme už pod nohami měli písečnou cestu. Byla mírně zasypaná větvičkami. Domnívali jsme se, že se blížíme k civilizaci.

Naše domněnky se ukázaly být pravdivé když se před námi otevřel výhled na polorozbořené kamenné domy zcela obrostlé popínavou zelení a věže, které se i přesto, že měly už dávno ty nejlepší časy za sebou majestátně tyčily nad celým zbytkem města. Vypadalo to, jako kdyby závodily s místními stromy o to, kdo dosáhne výš. Neměly ale vzhledem k jejich stavu oproti obrovským stromům žádnou šanci.