Pod stínem zla

XVI.

1.

***Aria***

„Jsem si jistej, že máme jít tudy!"

„Pokud tenhle velkej strom je opravdu na týhle mapě vyznačenej, znamená to, že máme zahnout doprava."

„Poslyš, já mám paměť jako slon a jsem si jistej, že máme odbočit doleva a jít dolů!"

„Já jsem se na tu mapu ale víc dívala!"

Takhle jsme se tam dohadovali pěknou dobu, protože si ani jeden z nás nebyl jist, kam dál. Mapa, kterou jsem s sebou nesla já se totiž přesně v místě, kde jsme se právě nacházeli protrhla a díra byla moc veliká na to, abychom byli schopni logicky vydedukovat, kam máme odbočit z toho, jak vyznačená trasa pokračovala. 

Naši hádku ovšem přerušilo hlasité pípnutí pocházející z našich vysílaček, které nám oznámilo, že na místě je signál. To znamenalo dvě věci: Byli jsme poblíž civilizace a navíc jsem konečně mohla zavolat Egmovi. To jsem pochopitelně taky hned udělala. Měli jsme totiž dost času, protože bylo časně zrána (Utábořili jsme se v pralese).

***Egma***

Seděl jsem v křesle. Jednou rukou jsem držel hrneček s čajem a prsty té druhé jsem nervózně poklepával o stůl. Zaposlouchal jsem se do zvuku hučícího větráku. Začínal jsem mít o Ariu s Bradleym strach. Řekl jsem jim, ať mi každý večer zavolají, ale nic se nestalo. Ačkoliv jsem věřil, že prostě jenom v pralese nemají signál, nebyl jsem si úplně jistý. Navíc jsem byl pořád vystrašený ze skutečnosti, že se na území naší základny pohybuje zrádce, který nejen že vraždil naše zaměstnance, zároveň asi taky sděloval Stoxenu naší polohu. Trápil mě fakt, že asi brzy budeme muset svoje hlavní pracoviště přestěhovat, což by bylo velmi nákladné.

K mému překvapení se rozezněl telefon a já jsem ho bez váhání zvedl. Na druhé straně byla Aria, která byla ušislyšně stejně tak ráda, že jsme konečně ve spojení, jako já. 

„Ahoj Egmo. Neuvěříš, co se nám včera stalo!" Vychrlila na mě okamžitě, jak hovor započal.

„Na téhle planetě je možné všechno." Odvětil jsem.

Aria mi následně důkladně vylíčila zážitek o nějakém prolhaném stromu, který je pozval dovnitř sebe na návštěvu a potom na ně přivolal šílené vraždící větvě s dýkami v ruce, aby si je dali k večeři. Pak mi řekla něco o nějaké řetězové reakci, která porazila všechny stromy okolo něj. Bradley mezitím doplňoval všechny detaily, na které Aria zapomněla. Zaujalo mě na tom všem především to, že to byli oba schopni přežít bez výraznějších zranění. Pro mě nejzajímavější bylo ale asi povídaní o návštěvě ruin Frovijoru.

***Aria***

„Píp" zazněla vysílačka, když jsem na ni zmáčkla tlačítko pro ukončení hovoru. 

„Dobře, telefonát bychom měli z krku." Pronesl Bradley.

„Teď ještě vymyslet, jestli jít doprava  a nebo doleva." Dodala jsem.

„Já si stojím za tím, že máme jít doleva dolů. Dává to navíc smysl, protože Iokun je přístavní město a přístavní města se nachází u moře. A víš kde se nachází moře? Ano správně, na vrcholcích hor ne."

Bradley se očividně cítil velice dotčen tím, že jsem mu nevěřila.

„Ale jak můžeš vědět, že cesta doprava taky nezačne směřovat dolů?" Otázala jsem se rozhořčeně.

Naší hádku nakonec vyřešil redon, který zrovna okolo projel na Huvogovi ( Chameleonovi podobnému tvorovi zelené barvy chodícího po dvou nohách, kterému z hlavy vyrůstá dozadu zatáčející roh). Sám od sebe se nás zeptal, zda něco nepotřebujeme, když viděl a slyšel, jak se hádáme.

„My potřebujeme vědět, kudy vede cesta do města Iokun." Odpověděla jsem mu.

„Je to celkem jedno. Dostanete se tam oběma směry. Jízdou doprava si cestu ale asi o sto metrů prodloužíte."

Poděkovali jsme a Bradley na mě hned, jak byl muž z dohledu vyštěkl:

„Vidíš, měl jsem pravdu já!"

„Měli jsme jí oba" Opáčila jsem.

„Technicky vzato, ale směrem, kterej jsem tipoval já, je cesta kratší.

Jeho soutěživost začala být už dost otravná a tak jsem ho okřikla, ať toho nechá, nebo do Iokunu nedojdeme ani o půlnoci.

2.

Po asi půlhodině příjemné cesty ve stínech stromů jsme se dostali na pobřeží. Viděli jsme, jak se po písku prohánějí nejrůznější druhy brouků. Nad mořem kroužili vodní ptáci Rudohlavi, vhodně nazvaní podle své zářivě červené hlavy, která tvořila kontrast s tělem černým jako uhel. Tu a tam se po hladině moře mihla loď, takže jsme poznali, že Iokun je již hodně blízko. Příliš daleko jsme ovšem neviděli kvůli mlze, která se pravděpodobně vytvořila z vodní páry. Často jsme si povšimli dřevěných varovných cedulí, které upozorňovaly na výskyt dravých ryb v moři a proto doporučovaly se v něm nekoupat. To nás nijak netrápilo, protože nic takového jsme v úmyslu neměli (Nebo aspoň já ne).

Při naší cestě bylo naprosto hrobové ticho, pouze občas přerušené ptačím zpěvem nebo Bradleyho náhodně prohozenou větou, a proto jsem se dost lekla, když mi na opasku opět zadrnčela vysílačka. Byla jsem ještě více překvapená když jsem zjistila, kdo je na druhé straně:

„Ahoj Ario, to jsem já, Belloite. Egma mi vylíčil všechno, co jste mu pověděli."

Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela mluvit ke mně přímo.

„Chtěla jsem se vám omluvit. Nevěděla jsem o tom stromě a myslela si, že v bažině je normální pevnina. Nepočítala jsem s tím, že se budete muset brodit vodou."

„V pořádku." Odpověděla jsem.

„Nic si z toho nedělej. Vyvázli jsme bez větších zranění a to je hlavní." Uklidňovala jsem ji. 

„Musíš to brát  pozitivně. Alespoň mám teď o čem vykládat rodině."

Belloite se trochu usmála a vypadalo to, že ji moje slova pomohla. Potom se nám ještě naposled omluvila a já i Bradley jsme se s ní potom jednohlasně rozloučili.

Po dalších několika minutách cesty se už na obzoru začal mezi mlhou rýsovat Iokun. Náhle jsem si na moment připadala neporazitelná, když jsem si uvědomila, čím vším jsme si Bradleym prošli, než jsme se sem dostali. Bradley se rozzářil a okamžitě se k městu rozběhl. Oba jsme se chovali, jako by to byl naprostý konec naší cesty. Čekala nás ještě několikadenní cesta přes moře.

„Hej, poběž taky, jseš pozadu!" Křičel na mě Bradley, který měl už tak padesát metrů náskok.

Já jsem se pořád nerozbíhala a Bradley každou chvíli otáčel hlavou aby se podíval, jestli jsem se k tomu už konečně odhodlala. Jedna taková otočka se mu nevyplatila, protože neviděl vyčuhující kámen proti kterému běžel a praštil sebou do písku. Pomohla jsem mu vstát a zeptala jsem se, jestli se nějak nezranil. Jediná část jeho těla, která pád odnesla byly dlaně, které si při pádu odřel. Vynadala jsem mu do nemehla a on se celou cestu do města červenal studem.

Když jsme došli k městu, přivítal nás mile vypadající strážník v uniformě podobné té, kterou měli strážníci v Alverhornu. Byla celá obrostlá popínavými rostlinami. Vyzvídal, co jsou naše úmysly. Vysvětlili jsme mu, že máme za několik dní odjíždět lodí na pouštní ostrov. Strážník pouze přikývl a bez váhání zašel do ovládací budky, kde pohnul pákou. Mohutná městská brána se začala okamžitě zvedat, a během několika vteřin se nám naskytl pohled na životem překypující Iokunské ulice.