Pod stínem zla

VII.

1.

***Bradley***

Egma mi sdělil, že prý zrovna neměl žádnou misi, na kterou by mě poslal, a tak mi na několik dní přidělil prozatimní post uklízeče. Já jsem si nestěžoval. Především proto, že většina zaměstnanců Elionu jsou velmi pořádní, takže jsem dostával plat víceméně zadarmo, a navíc jsem měl spoustu času na seznámení s kolegy. 

***Aria***

Začal mi zvonit budík. Zaklapla jsem ho a pomalu jsem začala vstávat. Na mojí novou nohu jsem si den předtím už zvykla, přes večer, kdy jsem s radostí pobíhala po celé Elionské základně a procházela základním testem zacházení se zbraněmi. Byl to můj první plnohodnotný den v práci, a tak jsem si musela pospíšit, abych se na velitelství dostavila včas. 

Vyšla jsem ze svého pokoje a odhodlaně se vydala do odpočívárny, kde jsem si uvařila kávu, a potom jsem upřela pohled na snídaňový stůl (V Elionu je jídlo zadarmo), kde jsem si vybrala sendvič s čímsi, co vypadalo, jako nějaká rozmixovaná zelenina. Většinu objemu té pomazánky tvořila nějaká zelená blemcanice, a uvnitř se nacházely malé černé kousky jakési podivné entity. Já jsem byla z dětství zvyklá na jinou stravu a tohle jsem nikdy v životě neviděla. Nejistě jsem sendvič vložila do úst, zkousla, a začala žvýkat. Bylo to sice naprosto odporné, ale vzhledem k tomu, že ostatní věci, co byly na stole na výběr nevypadaly o nic víc vábněji, nechtěla jsem nic riskovat a přemohla jsem se sníst sendvič celý.

Zvedla jsem se od stolu, uklidila talíř na místo určení a vydala se na velitelství. Byla jsem nervózní. Měla jsem pocit, že mi Egma příliš věří, když mě posílá hned první den na tak nebezpečnou misi. Když jsem si to ale všechno v hlavě probrala, došlo mi, že se vlastně nic až tak hrozného stát nemůže, protože i kdyby Selma opravdu pracovala pro Stoxen a opravdu by zjistila, že jsme agenti v přestrojení, vyhodnotila by jako příliš riskatní se nás pokusit zabít .

Na velitelství nám Egma zopakoval všechno, co máme udělat a potom jsem se já i Tom vypravili směrem k výtahu.

2.

Vyšli jsme z matčina domu a Tom mi ukazál, kterým směrem leží Selmino obydlí. Tržnice už byla v plném proudu a na náměstí se hemžily davy lidí, kteří nakupovali a prodávali všemožné výrobky od zubních kartáčků po experimentální teleportační zařízení. U stánku s mraženými mouchami jsem zahlédla důstojníka Arviona. Prodrali jsme se davem a ocitli jsme se před kouzelnickou univerzitou. Zahnuli jsme doprava, a po chvíli chození rovně po kamenném chodníku jsme dorazili až do jedné z obytných čtvrtí, přímo vedle domu, kde bydlela ona podezřelá žena. Tom skepticky zazvonil na domovní zvonek a po chvíli čekání se ve dveřích objevila Selma. 

„Kdo jste?" Zeptala se.

„Jsme vaši vzdálení příbuzní."

V tuhle chvíli se ukázala velká chyba v našem plánu, které jsme si nevšimli

„Ani jeden nepatříte k mé rase. Těžko budou člověk a redonka mí příbuzní. Nebuďte směšní a vypadněte odsud."

„Sakra!" Pronesl Tom když zabouchla dveře.

„Jsme hloupí jak polena." Dodala jsem.

„Teď nám zbývá už jenom jedna možnost: Vloupat se dovnitř. Musíme hned teď, protože kdybychom se vrátili na základnu s tím, že nás ta ženská nepustila dovnitř, Egma by byl naštvanej." 

„To myslíš vážně Tome? Jak se asi chceš za bílýho dne vloupat dovnitř něčího baráku?"

„To zatím ještě nevím."

Na chvíli se odmlčel a očividně hloubal, a potom začal naprosto nepodezřele obcházet Selmin dům sem a tam. Potom ke mně přišel s ohromujícím objevem:

„Nepůjde to, uviděli by nás. Budeme se muset vrátit na základnu."

Bezeslovně jsem se otočila a oba jsme se vydali směrem zpátky.

3.

Když jsme se dostali na náměstí, země se začala otřásat a celé město zpanikařilo. Lidé se rozprchli na všechny strany, aby se co nejvíce vzdálili od náměstí, městské stráže se rozestoupily se svými samopaly a kouzelnickými hůlkami a zemětřesení stále sílilo. Nechápala jsem, co se děje. 

Ze země se po několika vteřinách vyloupl folut a stráže zahájily palbu. Toho foluta ale nezajímal nikdo jiný, než já. Pochopila jsem: Nahněvala jsem bohyni Ali-Čak. To zároveň znamenalo, že střílet po něm bylo k ničemu, neboť tomuhle folutovi kulky a kouzla nic moc nedělaly. Na tohohle foluta bylo potřeba něco víc. 

Dala jsem se rychle na útěk. Nevěděla jsem, kde byl Tom, ale to bylo v tu chvíli to poslední, co mě zajímalo. Věděla jsem, že jediný způsob, jak se teď můžu zachránit, je dostat se na místo, kde se můj pach, na který folut reaguje vytratí. Najednou jsem přeběhla přes víko od kanalizace. V tom momentě mě napadlo, že kanalizace je přesně to místo, které hledám. Okamžitě jsem otevřela víko a bez váhání skočila střemhlav dovnitř.

Po několika vteřinách jsem se probrala ležící na studené zemi uprostřed spletitého a smrdutého kanalizačního systému. Zřejmě to fungovalo. Folut se očividně se vrátil zpátky ke své paničce, vzhledem k tomu, že už jsem z ulice ani neslyšela výstřely. Zvedla jsem se a chystala se odejít.

 Najednou jsem si ale všimla velké díry ve stropě. Nejenom, že jsem litovala všech obyvatel města, protože se všechen ten pachjistě začal vylévat do ulic, znamenalo to ještě jedno: Ten folut se sem proboural. Když jsem se otočila, byla jsem v šoku. Dívala se tomu obrovskému slepému stvoření přímo do tlamy.