Will
"Wille uteč! Rychle!" Z hořícího domu vybíhali lidé ale já jsem se snažil vysvobodit svou matku a svého otce zpod trosek které na ně spadli. "Ne! Já vás tady nenechám!" Už před 5 lety jsem měl sílu. Ale ne takovou jaká by mi pomohla odstrčit ty kusy dřeva ze zad mích rodičů. "Běž jinak umřeš!" Pravou ruku jsem měl zlomenou a na těle spoustu popálenin. Připadal jsem si jako kdybych měl každou chvíli omdlít. Najednou do místnosti vběhne postava. Chytí mě a snaží odtáhnout pryč. Nevím kdo to je. Křičím ale už jsem moc vyčerpaný a nemohu se vspínat. Ta osoba mě odtáhla ven. Najednou celý dům vybouchl. Spadli jsme k zemi. Podívám se na toho muže který mě odtáhl. Je to Richie. Podívám se mu do očí a potom na hořící dům. Oba se zvedneme. Richie se na dům kouká stejně jako já a v tu chvíli vím, že nejsem sám kdo právě přišel o rodinu. Podlomí se mi kolena a já vyčerpáním a tou obrovskou bolestí padám k zemi. Richie se mě snaží chytit ale stejně se mu to nepovede jelikož je sám vyčerpaný. Spadnu na zem a omdlím.
Probudil jsem se další den v pokoji nějakého muže. Nejsem tam sám. Jsou tam další 4 muži. Znám je. Až moc dobře. Richie, Dylan, Garder a Roger. Všichni jsou zničení ztrátami které musí vytrpět. "Wille! Jsi vzhůru!" Roger se rychle zvedne ze židle a jde ke mě. "Jak ti je?" Jenom se na něj podívám. Neodpovím. Nějak ho to nepřekvapí jelikož jsou všichni na mou mlčenlivost zvyklý. Znovu si jde sednout. Tenkrát mi bylo 18 let. Všichni jsme se za těch 5 let stali skvělými přáteli. Byly jsme spolu na nespočetně misích a nespočetněkrát jsme se dostali do situací které nám ohrozili život. Před rokem se objevila jedna žena. Katherine. Je to ta nejvíc záhadná dívka kterou jsem kdy poznal. Všichni jí věří ale já z nějakého důvodu ne. "Někde směrem od Samilu se budou nacházet dva lidi. Žena a muž. Ta žena se jmenuje Adele a je to Asgardská princezna. Je to v podstatě bohyně. Muž má také nadlické schopnosti. "Chci po vás abyste je našli a přivedli." Jenom prokroutím oči a jdu si připravit koně.
Byly jsme na cestě už asi 2 dny a pořád nic. "Kde by mohli být?" Otočím se na Gardera který už dlouho nepromluvil. "To nemám tušení." Odpoví Roger. Asi okolo 2 hodiny ráno jsme ale náš cíl našli. Povídali si spolu ale já jim nerozuměl. Dylan na mě kývl a já seskočil z koně. Plížil jsem se okolo stromů jejichž listy byly vlhké. Měl jsem pocit, že každou chvíli zakopnu a oni mě uslyší. Ale nezakopl jsem (naštěstí). Byl už jsem za tím klukem dostatečně daleko aby mě neviděl a zároveň dostatečně blízko abych se trefil do jeho hlavy. Vzal jsem do ruky kus klacku, rozmáchl se a vyhodil. Ten kluk vykřikl a spadl k zemi.
Všechno co se mezitím stalo jste už slyšeli. Teď stojím u pultu a popíjím pivo. Nevím proč ale musím se na Petera pořád dívat. Je to zajímavý kluk. Nikoho takového jsem nikdy nepoznal. Všiml si mě. Dívá se na mě a já nemohu uhnout pohledem. Najednou se ke mě nahne postava. Je to Roger. "Mohl bych si s tebou venku promluvit?" Otočím se na něj a kývnu. Když vycházíme ven Peter se na mě pořád dívá jako na zjevení. Vyjdu před hospodu a s Rogerem vyjdu za roh. "Tak co se stalo?" Roger se kousne do spodního rtu. Jako kdyby se bál toho co řekne. Zamrazí mě. "Katherine mě zavolala a řekla, že chce abychom já a ty jeli do Dieweru. Prý tam je Keller a Katherine se bojí, že už by mohl připravovat útok. Hele nebudu ti lhát bude to nebezpečný. Hodně nebezpečný." Opřu se o dřevo které je blízko mě. Má pravdu. Ve více věcech. Keller už dlouho čekat nebude to je jasné. Ale taky je jasné, že to bude nebezpečné. Smrtelně. Kývnu ale mlčím. Ostatně jako vždy. "Děje se něco?" Rychle se otočím na Petera který stojí nedaleko nás. "Ne všechno dobrý." Roger se na Petera usmál a ten beze slov odešel. Potom se na mě jen letmo otočil ale hned jak si všiml, že se na něj dívám se odvrátil. "Tak já se jdu připravit." Roger kývne a já se vydám směrem k budově.
Když vejdu do svého pokoje vezmu si tašku a připravím si do ní všechno potřebné. Spíš potřeby než zbraně. Jídlo, pití a všechny ostatní zbytečnosti se kterými vás nebudu obtěžovat. Vezmu si do ruky kompas a podívám se dovnitř. Ne proto, že bych chtěl vědět na jakou světovou stranu pojedeme ale proto protože tam mám fotku svých rodičů. Jen letmo se na ní podívám a potom kompas zavřu. Lehnu si do postele a hned jak to udělám tak usnu.
