Adele
Adele nevěděla proč si na tuhle otázku není schopná odpovědět. Ale jedno věděla jistě. Musí se odsud dostat. A to rychle. Rychle všechny vzbudila. "Teď mě všichni poslouchejte. Musíme se odsud dostat. A to hned!" Všichni souhlasili. "Ale jak? Nemáme klíče." Adele se podívala na Gardera. "Nepotřebujeme klíče." Otočila se směrem k dveřím celi. "Ustupte." Všichni o krok ustoupili. Adele začala neslyšně šeptat. "Tak jo. Zabil mi kluka. Vtáhl na jeho stranu Katherine. A mě už to nebaví. Už se sebou nenechám manipulovat jako s loutkou. Už ne." Všechen vztek se jí vlil do hlavy. Všechen vztek na Kellera. Všechen smutek nad ztrátou Petera. Všechna naděje, že dokážou zvítězit. Adelininy modré oči se změnili v černé a pak už všechno bylo jako vždycky. Malekid se rozběhl proti dveřím a jedním nárazem je vyrazil. Všichni vyběhli ven a měli jediný cíl. Kellera.
Venku byly vojáci už připravení. Keller očekával, že se budou jeho zajatci snažit dostat pryč a, že se jim to asi i povede. Venku začal boj. Takový boj jaký Malekid už dlouho nezažil. Kellerovi muži měli připravené kulomety které po nich okamžitě začali střílet. Schovali se za dům, ale věděli, že tam moc dlouho zůstat nemohou. "Musíme se odsud dostat." Ostatní se trochu lekli Malekidova hlasu, ale Malekid jim nevěnoval žádnou pozornost. "Kdy se jim postavíme?" Dylan byl až nedočkavý. Přál si Kellera zabít stejně jako ostatní. "Na tři. Raz...dva....tři...." V tu chvíli všichni vyběhli zpoza domu. Kulomety po nich začali pálit, ale vyhýbali se. Malekid se všem střelám vyhnul. Nikdo mu nebránil se dostat ke Kellerovi který byl nedaleko. Malekid se zastavil asi tak 5 metrů od něj. Okolo panoval boj, ale jediné co Malekid vnímal byl Keller. "Tak co? Co se mnou chceš udělat?" Malekid našel odpověď na tuto otázku okamžitě. "Chci tě zabít." Malekid dal prostor Adele. Podívala se na Kellera. Vedle něho si stoupla Katherine. Vypadala....jinak. Dospěleji. Blonďaté vlasy měla sepnuté v culíku a i oblečení se jí změnilo. Ale hlavně jí na krku svítil kámen času. Adelinin cíl. Keller kývnul 2 mužům a ti přinesli obrovský pytel. "Vysypejte obsah." Kellerovi muži otevřeli pytel a vysypali co v něm bylo. Nebo kdo v něm byl. Byl to Peter. Jeho tělo bylo bledé. Byl stále mrtvý, nic se nezměnilo. Vysypali ho Adele k nohám. Zalapala po dechu. "Jsi zrůda." Šeptala a při tom se stále koukala na mrtvé tělo. "Jsi jeden z nejhorších lidí které jsem kdy poznala. A právě proto tě musím zabít." Modré oči zmizeli a Malekid vystartoval ke Kellerovi. Srazil ho k zemi. Keller se nemohl hýbat. Bez svých mužů byl bezbranný. Ano pár lidí se snažilo Malekida z něho strhnout ale Malekid se nedal. Vždy je zabil. Chytl Kellera kolem krku. "Nebudu tady dělat proslov aby tě mohli tvoji muži zachránit. Prostě tě zabiju. Ale chci aby to bylo pomalu. Abys trpěl." Začal Kellera dusit. Keller se mu sápal po rukách, ale nebyl ani zdaleka tak silný jako Malekid. Postupně ho udusil. Jeho mrtvé tělo leželo na zemi. Ani se nehlo. Keller byl mrtvý. Konečně. Malekid se otočil a v tu chvíli dostal obrovskou ránu do hlavy nějakou železnou tyčí. Zhroutil se na zem, ale neomdlel. Praštila ho Katherine. Malekid dal prostor Adele. Nemotorně si klekla a rychle přiložila prsty ke Katherine. Kouzla jí šla z prstů do Katherininy hlavy. Druhou rukou jí sebrala kámen času a strčila si ho do kapsy. Po tváři jí stékala krev a pot zároveň, ale nepřestala. Když skončila Katherina spadla omráčená na zem. Adele se obouma rukama opřela o zem. Byla vyčerpaná. Ale ještě tu byla jedna věc kterou musela udělat. Doplazila se k Peterovu tělu. Položila mu ruku na hruď. V tu chvíli mu hruď začala zářit. V tu chvíli bylo Adele jedno co se říká. Ona to musela zkusit. "Já vím, že pravá láska neexistuje. Ale možná existuje, jenom si to nechceme přiznat. Já Adele. Dcera zimních obrů. Sestra nositele teseraktu a nositelka kamene reality ti vracím život Petere Parkere." Po očích se jí kutáleli slzy. "Vždycky když budeš v úských si vzpomeň kdo ti navrátil život. Vzpomeň si, že ti ho navrátil někdo kdo tě má rád. Někdo kdo by pro tebe obětoval život. Někdo kdo...." Adele se odmlčela. "kdo tě miluje." V tu chvíli se rozbrečela. Hlavu položila Peterovi na hruď. Bylo jí jedno, že se na ně ostatní dívají. Že má okolo sebe tucty mrtvých těl. Jenom ona a Peter. Ale neprobral se. Ne neprobral. Jak by taky mohl? Pravá láska doopravdy neexistuje. Adele se zvedla. Chtěla se odkulhat pryč. Ale nemohla spustit oči z Petera. Najednou jako kdyby se všechno rozjasnilo. Jako kdyby se svět stal lepším místem. Peter otevřel oči.
Současnost (Adele)
Thanos mě a Doctora Strange odhodil daleko na trosky na Titánu. Dopadla jsem tvrdě. Celé tělo mě bolelo a vůbec bych se nedivila kdybych měla něco zlomené. Všude mi tekla krev. Těžce jsem se zvedla a posadila. Podívala jsem se na Strange. Díval se na mě trochu vyčítavě. Věděla jsem co chce udělat ikdyž jsem si to nechtěla připustit. Prostě nechtěla. Ale stejně jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu kývla na souhlas. Až potom jsem se podívala co se děje přede mnou. Thanos zabíjí Tonyho. Už mu vrazil meč do hrudi. Chtěl ho zabít kameny nekonečna. "Snad na tebe vzpomenou." Už to chtěl udělat. Chtěl. Někdo to musel zastavit. "Počkej!" Thanos se nechápavě podíval na Strange. "Ušetři jeho život a my ti ty kameny dáme." Thanos se trochu pousmál. "Žádná kouzla?" Strange kývl. "Žádná kouzla." Rozevřel ruku a v ní se mu objevil kámen času. Ten kámen který jsem se kdysi snažila tak pracně získat. Pomalu plul k Thanosovi až se plně dosadil do rukavice nekonečna. Thanos byl silný. Tak silný. Byla řada na mě. "Adele nedělej to! Ne vždyť umřeš!" Řval Tony. Podívala jsem se mu do očí. "No a co? Ty budeš žít." Nevnímala jsem jeho řev. Nohy se mi odlepili od země. Rozevřeli se mi ruce. V tu chvíli jsem cítila pouze kámen reality. Cítila jsem jak se dere ven. Chtěl k Thanosi. Chtěl k němu hrozně moc. Začala jsem řvát. Byla to nepředstavitelná bolest. A najednou jako kdyby někdo kopl do míče, byl pryč a já se skácela k zemi. Kámen se dosadil do rukavice a Thanos zmizel. Spadla jsem na zem a za mnou byl Doktor Strange. Byl, ale až moc daleko. "Teď jsme ve finále." To bylo jediné co jsem ho slyšela říct. Ale stále jsem neumřela. Nemohla jsem pohnout ani prstem. Nemohla jsem mluvit. Byla jsem příliš slabá. Najednou začal Drax mizet. Jeho tělo se změnilo v prach a zmizelo jako kdyby nikdy neexistovalo. To se stalo i s většinou ostatních. Jediné co jsem slyšela byl Strangův hlas: "Jinak to nešlo." A potom už jsem ho taky neslyšela. Peter se na mě díval. Byl vyčerpaný, ale stále se díval na mé nehybné tělo. Chtěl ke mě jít ale Tony ho zastavil. Najednou jako kdyby se něco stalo. "Pane Starku, je mi nějak blbě. Pane Starku..." Spadl na Tonyho a ten ho položil na zem. "Já nechci umřít. Ne já nechci umřít. Promiňte." A zmizel taky. Měla jsem chuť řvát a křičet. Měla jsem chuť to udělat. Ale byla jsem příliš slabá. Ale stejně jsem se zmohla na dvě věty. Sípala jsem a nebylo mi skoro rozumět. "Tony...." Podíval se na mě a rychle si ke mě klekl. Chytil mě za ruku. Bylo těžké mu to říct. Tyhle 2 věty mě oslabili na tolik, že...." Někteří z nás znají budoucnost. Někteří ano." V tu chvíli jsem zemřela.
Teď stojím tady. V kamenu duší a ve vesmíru jsem mrtvá. Nic mě nebolí a jsem zase plná síly. Mám na sobě fialové šaty a vlasy nádherně učesané. Okolo mě je voda která se odráží od oranžového nebe. Za mnou je on. Luskl prsty. Vím to. "Dcero?" Otočím se na něj. "Udělal jsi to, otče?" Chvíli mlčí a pak kývne. "Ano." Nenávidím ho. Tak moc ho nenávidím. Nenávidím ho tak moc jako dcera dokáže nenávidět svého otce. "Co tě to stálo?" Skoro se slzami v očích mi odpoví. "Všechno."
Děkuju moc za přečtení! Doufám, že se vám příběh líbil. ❤️
