Skin || Larry Stylinson

Chapter 4

Harry sesunul kapesník po krvavé ráně na mé tváři. Zasyčel jsem a kapesník chlapci z ruky sebral, abych jej mohl odhodit pryč. Harry se na mě jen zmateně díval, avšak já už se od chlapce odvracel a oknem se díval ven. Díval se na mě. Celé hodiny jsem cítil jeho pohled, jež se mi zabodával do zad, přes které mi z ničeho nic přeběhl mráz. Lehce jsem se zachvěl a zavřel oči. Hodiny ubíhaly stále pomaleji a já jsem celou dobu jen seděl na svém místě, jako přikovaný, neodvažujíc se otočit a znovu se podívat do těch očí. Do jeho očí.

Tušil jsem, že on je pro mě naděje. On je někdo, koho jsem v životě neměl šanci poznat a najednou ji mám. Protože tu sedí, v mé lavici a dívá se na mě. Ačkoli jak moc jsem se chtěl otočit a chlapce poznat, neodvažoval jsem se pootočit ani o píď.

Ucítil jsem dlouhé, hubené prsty, které mi pomalu přejížděly přes mou šíji. Způsobovaly mi husí kůži po celém těle. Cítit dotek. Nikdy jsem takový necítil. Nikdy v životě mi nikdo nepřejel po šíji tak, jako mi po ní přejel Harry. Zvláštní pocit. Osvobození. Cítil jsem se volný a snad bych i svěřil Harrymu celé své tělo, pokud by jej dokázal takto hladit. Avšak, to by nikdo nedokázal. Mám ohavné tělo, stejně ohavné, jak ohavná je má tvář a jak ohavná duše mi způsobila tuto bolest. Všechno trápení. Duše toho netvora, který se nemá za co jiného schovat, než za své peníze. Kde by Mark byl, kdyby je neměl. Skončil by na ulici, tak jako jsme jednou skončili i my. Já a má milovaná máma. Raději bych teď seděl mezi popelnicemi a povídal si s mámou. Nad touto myšlenkou jsem se musel pousmát. Oba bychom byli šťastní, měli bychom jeden druhého a nikdo z nás by nemusel procházet takovým peklem, kterým si procházíme teď. Ležel bych schoulený v nějaké staré, otrhané dece, kterou bychom našli a hlavu bych měl položenou v matčině klíně, zatímco by mi ona vyprávěla příběhy z dnů, kdy jsem ještě nebyl na světě. Určitě by se usmívala. I kdybychom neměli nic, měli bychom jeden druhého. A to je pro nás to nejdůležitější. A já si uvědomuji, jak moc důležitý jsem pro svou mámu musel být já, když jen pro mě, podstoupila takový život, kterým se spolu nyní oba brodíme a snažíme se popadnout dech, abychom mohli projít skrz všechno neštěstí a dojít až do ráje. Tam, kde už nebude nikdo, kdo by nám ublížil.

Při svém zamyšlení jsem si ani nevšiml , že jsem se podvolil Harryho dotekům. Měl jsem zavřené oči a na tváři spokojený výraz. Cítil jsem štěstí. Je to už tak dlouho. Zaklonil jsem hlavu a po chvilce cítil něžné doteky na mém krku. Mé oči se v okamžiku otevřely a já sebou trhl od doteku kudrnatého chlapce, pokládajíc své prsty na místo, kterého se dotýkal Harry. Díval jsem se polekaně na chlapce, který mi pohled opětoval, avšak spíše než polekání, jsem si všiml nevěřícného výrazu.

Srdce mi začalo být rychleji, než by správně mělo a ačkoli jsme byli v polovině hodiny, jsem rychle sebral svou tašku a vystřelil ze třídy. Nejspíše jsem svým odchodem zaujal jak profesorku, tak s ním i celou třídu, včetně Harryho, který ze třídy vyběhl jako první. Procházel jsem chodbou jak nejrychleji jsem mohl a slyšel jen střípky hlasu paní profesorky, který se rozléhal po dlouhé chodbě.

Pěstí jsem praštil do hlavních dveří, které byli v průběhu hodin zamčené. Chtěl jsem jen ven. Pryč z této budovy, pryč z tohoto města, pryč z tohoto státu, prostě jen pryč. Po zádech jsem se sesunul po zamčených dveřích ve vestibulu. Kolena jsem si přitáhl k hrudi, paže omotané okolo mých nohou, zatímco jsem své tělo svíral, jak nejvíce jsem mohl. Slzy se mi hrnuly z očí, když jsem si obličej schoval ke kolenům a fňukal jsem. Cítil jsem se ponížený, zatímco mi slzy smáčely tvář, která byla nyní jak v jednom ohni. Ostrá bolest rozpálila celý můj obličej a pokaždé, když se slza dostala do jedné z krvavých ranek, jsem cítil nepříjemné štípnutí. Avšak jsem věděl, že pokud budu dále plakat, pálení neustane, nepřestal jsem. Nemohl jsem přestat.

Vzlykal jsem, záda se mi pod vzlyky nadzvedala a prudké štípání ve své tváři jsem již přestal vnímat. Snad se mi i zamotala hlava, jelikož si nepamatuji, jak jsem se dostal do kabinetu pana profesora Augera.