Pohled Harryho
Do nemocnice jsem přijel hned poté, co jsem vyřídil odvoz Louisova nevlastního otce do vězení.
Na recepci jsem se optal, na který pokoj se mám dostavit a šel. Přede dveřmi jsem se ještě zastavil, abych se zhluboka nadechl a poté dveře otevřel a tiše vešel dovnitř.
Louis měl tvář položenou na hřbetu dlaně jeho matky, jeho víčka byla zavřená, ale nespal. Jen tiše plakal.
Nezaslouží si plakat. Nezaslouží si takový život, jaký doposud měl a já to změním.
Nikdy jsem si nemyslel, že někoho takového znovu potkám. Že přeci na světě ještě jeden anděl čeká a že čeká na mě.
Zamiloval jsem se do něj ve chvíli, kdy jsem jej spatřil. Řezné ranky, jež se vpíjely do jeho tváře, jeho krk, který zdobily modřiny a lehká říznutí od vláken provazu.
Nemusím se ptát, proč by si chtěl vzít život, když už mi otevřel svůj příběh, avšak jednu věc snad nikdy nebudu schopen pochopit. Proč je vždy ubližováno andělům.
********************************************
Pohled Louise
Vzlykl jsem. Tiše, abych maminku nevzbudil, ale o to víc mě z toho bolela celá hruď. Chtěl jsem, aby se probudila. Vím, že se probudí, ale chtěl jsem, aby se probudila teď. Potřebuji jí tolik říct a mám takový strach. Ale ona se vzbudí. Nemohl jí ublížit natolik, aby mi ji vzal. Nebo mohl?
Po chvíli jsem ucítil hřejivou dlaň, jež stiskla celé mé rameno. Napřímil jsem se a hlavu pootočil, abych spatřil vysokého chlapce.
S jeho smaragdovýma očima a jemnými rysy ve tváři, do mě udeřila včerejší noc. Hádka s matkou, odchod a potom. Sakra, kdybych jen zůstal.
Setřásl jsem Harryho dlaň z ramene a upřel své uslzené oči k matce, která ležela na nemocničním lůžku s odřeninami a řeznými ranami od rozbitých flašek.
"Běž pryč," zašeptal jsem a ve svých drobných dlaních držel tu matčinu, která byla snad ještě drobnější.
"Louisi," špitl Harry a opět mi pokládal svou dlaň na rameno. Neudržel jsem se a vstal, pouštíc matčinu dlaň. Vztekle jsem se otočil a do Harryho těla vrazil s tou největší silou, kterou jsem v sobě našel.
"Běž pryč! Je to tvoje vina! Běž do hajzlu!" rozkřikl jsem se na něj, zatímco mi hořké slzy stékaly po tvářích a já se snažil popadnout dech.
Celé mé tělo se klepalo, nebyla to Harryho vina, ale potřeboval jsem někoho obvinit. Někoho jiného, než sám sebe.
Harry se na mě chvíli vystrašeně díval, ale poté se sklopenou hlavou z místnosti přeci odešel.
Podíval jsem se zpět k matčině lůžku. Stále spala.
Maminko
Po hodinách sezení u jejího lůžka konečně přišel doktor, který nesl výsledky jejích vyšetření.
"Můžeme jít ven, pane Tomlinsone?" optal se doktor a hlavou pokynul ke dveřím. Přikývl jsem a s posledním pohledem za sebou dveře od pokoje zavřel.
"Vaše matka prodělala otřes mozku a také nám dělá starosti jedna z řezných ran, která se zdá být dost hluboká," řekl a čekal na mou reakci. Nereagoval jsem. Nechci vědět co se stalo, chci vědět, co bude.
"Ale vaše sestra," odmlčel se a s prázdným výrazem se na mě díval, než zavřel oči a zavrtěl hlavou.
Sestra
"Je mi to líto," řekl a chtěl mě poklepat na rameno. Neudělal to.
Není to moje sestra
Uvnitř mě vše vřelo, křičel jsem. Není to má sestra a neřekl mi nic, co bych nevěděl, nebo vědět potřeboval. Chci, aby mi řekl, že matka žije a že bude žít.
Doktor tam ještě postával, snad čekal, že něco řeknu, ale já nechtěl mluvit. Ruce jsem strčil do kapes a z nemocnice odešel, chtěl jsem si pročistit hlavu.
Když jsem vyšel ven, ještě jsem se za sebou podíval a namátkou vyhledal okno matčina pokoje.
"Já se vrátím," zašveholil jsem a skrčil se do kabátu, který jsem měl přehozený, aby mi bylo alespoň trochu teplo.
***************** † ****************
Pohled Harryho
Nevšiml si mě. Seděl jsem před nemocničním pokojem hodiny a pak Louis vyšel ven, ale nevšiml si mě. Můžu za to já? Můžu za to, co se stalo? Ale proč? Co jsem udělal špatně? Celé hodiny co tu sedím o tom přemýšlím a zatím mě nenapadlo, proč.
Po hale se rozlehl dětský pláč. Novorozeně. Nevinné miminko, které přišlo na svět a spolu s jeho příchodem, někdo jiný odešel.
Podíval jsem se ke dveřím, ze kterých před několika minutami vyšel Louis, ale už se do nich nevrátil. Nevím, zda si mohu dovolit posadit se u jeho matky, která mě ani nezná, avšak ani jsem o tom nestačil pořádně zauvažovat a už jsem u jejího lůžka seděl.
Uběhla hodina a já nevěděl, kdy se Louis vrátí. Rozhodně nebude potěšen, když mě tu uvidí. Povzdychl jsem si, načež mě z přemýšlení vytrhlo chraplavé nadechnutí.
Podíval jsem se směrem k ženě, která ležela na lůžku. Měla pootevřené oči a snažila se dýchat.
Už jsem chtěl stisknout spínač, který by přivolal sestru, ale zastavila mě její dlaň, která mi stiskla zápěstí.
Proč si vybírají andělé ty nejkrásnější bytosti?
"Jsi na louce plné květin. Kterou květinu si vybereš?" zeptala se mě Louisova matka s posledním dechem. Jakoby slyšela mé myšlenky.
"Tu nejkrásnější," zašeptal jsem a cítil, jak stisk její dlaně na mém zápěstí slábne.
Ps: Konečně jsem napsala nový díl. Je mi moc líto, že to takhle matlám a že přidávám skoro po měsíci, ale byla jsem nemocná a abych utáhla pololetní vysvědčení, musela jsem se učit a jako druhou 'výmluvou' je spisovatelský blok. Prostě to nešlo a já bych se do toho nutila, takže by to asi dopadlo ještě hůř než tohle. Každopádně jsem hroznej zabiják, protože v mých povídkách prostě asi vždycky někdo umře viz. Nikdo Nepřišel.
Rozhodně moc děkuju za komentáře, votes a za přečtení! Jsem nadšená a uchvacuje mě, že mojí povídku čtete, protože ještě pořádně ani nevím, jak povídka skončí, ale přísahám, že už vám nikoho nezabiju! Jste skvělí a moc děkuju za vaší trpělivost!
ČTEŠ
Skin || Larry Stylinson
Fanfiction"Jsi na louce plné květin, kterou si vybereš?" "Tu nejkrásnější."
