Skin || Larry Stylinson

Chapter 13

Pohled Louise

** Rány, jakoby se mi samy od sebe zahojily. Má tvář neměla jedinou chybičku, ani mé paže, či má stehna. Díval jsem se do zrcadla v cizím pokoji a dlaněmi si prohlížel svou nezohavenou tvář, na níž jsem měl i několikadenní strniště. Byla krásná. Byla jiná, než jaká doopravdy je. Věděl jsem, že by se mě takto lidé nebáli a neštítili a snad bych i nebyl tak sám.

V odraze zrcadla jsem najednou spatřil postavu vysokého chlapce s kudrnatými vlasy, jehož prstýnky se mu spouštěly podél tváře. Někoho mi tak moc připomínal, avšak jsem si nebyl jistý koho.

Otočil jsem se a na chlapce, který nyní pokládal pár knih na noční stolek a s jiskřičkou v očích si jej prohlížel. Byl tak krásný. Pozoroval jsem, jak z šuplete, který byl v nočním stolku zabudován, vytahuje pletenou taštičku, z níž poté vyndal gumičku a své delší vlasy si svázal do drdolu.

Konečně ke mně vzhlédl. Jeho plná ústa s širokým úsměvem a ty mechově zelené oči. Jistě, že bych je poznal kdekoli. Harry Styles. Můj milenec, přítel a od nedávna i snoubenec.

Harry položil taštičku zpět na stoleček a přišel ke mně. Se vší láskou mě objal a poté políbil mè rty. Miloval jsem ho. Miloval jsem ho celým svým srdcem a vždy budu. To on byl ten, kdo mě zachránil. A já mu nevěřil.

"Ahoj," špitl svým hlubokým hlasem, když své rty odpojil od mých.

"Ale ahoj,"  nadhodil jsem, flirtujíc se svým snoubencem, jemuž jsem přehodil paže přes ramena a spojil své dlaně za jeho krkem.

Po hodnou chvíli jsme tam jen tak stáli, hleděli si do očí, či si vyměňovali polibky.

"Mm, už se nemohu dočkat zítřejšího dne, pane Tomlinsone," pošeptal jsem Harrymu do ouška, načež jsem skousl i lalůček.

"Uh, ale tohle mi nedělejte, pane Tomlinsone,"  zavrčel Harry a vyzvedl mě, načež jsem obmotal své nohy okolo jeho pasu a okamžitě se přisál na jeho plné rty.

"Louisi," zamumlal Harry do polibku, hladíc mou tvář. **

"Louisi," zašeptal hluboký hlas a já mohl cítit nepatrný dotek na své tváři.

"Louisi," uslyšel jsem znovu, avšak tentokrát s náznakem pobavení. Nechtěl jsem se probudit. Ten sen byl až moc krasný na to, aby skončil. Nechtěl jsem, aby kdy skončil.

Zakabonil jsem se, když jsem po pár vteřinách pocítil na své tváři horký, poněkud páchnoucí dech, načež i mokré stopy.

Zakňoural jsem a přetočil svůj obličej do polštáře pode mnou. Bylo to jaksi nechutné a já v tu chvíli neměl ponětí, kde jsem.

"Pojď dolu, tuláku!" uslyšel jsem zasyčení, následované smíchem a poté se přes mé tělo přehnaly tlapky. Zamračil jsem se a pomalu se začal zvedat do sedu.

"No dobré ráno," zasmál se opět chlapec, jež seděl na kraji postele a jeho věta mě probrala na tolik, že jsem si ani nestačil protřít oči.

"Ráno?! To už?!" vyjekl jsem a okamžitě se chtěl posbírat a vypadnout, jelikož jsem si stoprocentně jistý, že doma nejsem.

"Ale, ale," pousmál se Harry a dlaní, jež spočinula na mé hrudi, mě zastavil.

"Jsou asi čtyři hodiny ráno, tak neplaš," usmál se na mě a já si povzdechl, shazujíc jeho dlaň z mé hrudi.

"Tak, či tak. Musím jít domů," zalhal jsem a chtěl z postele slézt.

"Udělal jsem nám čaj," povzdechl si Harry, upírajíc jeho zelené oči na mé.

"Borůvkový," špitl a zklamaně se podíval na noční stolek, na kterém byl položený tác s dvěma hrnky.

Nevím, zda za to mohl on, nebo ten borůvkový čaj, ale zůstal jsem. S Harrym jsme si lehli na jeho obrovskou postel a já měl možnost se konečně podívat, jak jeho pokoj vypadá. Obrovský, uklizený, čistý a velmi sympaticky zařízený. I vínově rudá barva, jež byl pokoj vymalován, poseta všemi různými fotografiemi, rámečky, či cédéčky.

"Harry, proč jsem u tebe doma?" zeptal jsem se po minutách ticha.

"Protože jsi usnul. Přeci tě nenechám na ulici," usmál se na mě, než si přiložil hrnek s čajem k ústům a usrkl.

Přikývl jsem a dál už se neptal. V rukou jsem držel hrneček a užíval si teplo, jež mé dlaně hřálo. Se spokojeným úsměvem na rtech jsem zaklonil hlavu a opřel ji o pelest postele.

"Slíbil jsi, že mi to povíš," ozval se najednou Harry, čímž můj úsměv zamrzl.

"Nic jsem neslíbil," zašeptal jsem s očima sjel opět k hrnku, ve kterém již moc čaje nezbývalo.

"Řekl jsem, že ti to třeba někdy řeknu," zamumlal jsem a skousl si spodní ret.

"Teď je právě skvělá příležitost," pousmál se Harry a loktem nepatrně vrazil do mého, aby získal mou pozornost.

"Já ti ale nevěřím, Harry," zašeptal jsem a cítil, jak po mé líci stéká slza.

"Oh," zarazil se Harry a kousek se odtáhl, hledíc si svého hrnku.

Ta chvíle, kdy nikdo z nás nepromluvil ani slovo, mě ubíjela na tolik, že bych nejradši utekl. Nejspíš jsem to celé pokazil, ale já mám strach. Nikdy jsem si k nikomu nenašel cestu. K nikomu v mém věku, jelikož lidé v mém věku, mé problémy nemohou nikdy pochopit. Bál jsem se.

"Proč?" zeptal se sklesle Harry a opět se napil ze svého hrnku, jež už byl skoro prázdný.

"Prostě nevěřím, že bys to dokázal pochopit," zamumlal jsem spíše pro sebe, avšak díky naprostému tichu, jež v pokoji vládlo, jsem věděl, že to zaslechne i Harry.

"Tak to zkus," odpověděl a své zelené oči upřel na mě.

Pomalu a nejistě jsem přikývl a zhluboka se nadechl.

"Táta mi umřel, když jsem byl malý. Byl to slavný zpěvák, ale zbyly po něm jen dluhy a máma neměla z čeho je zaplatit. Dům tedy propadl exekuci. Potom jsme prostě skončili na ulici, kde si nás všiml Mark, který se do mámy zamiloval a tak jsme žili s ním, jenže začal pít. Nevíš, co to je, žít v pekle. Já to vím. Mlátí a znásilňuje mámu, jenže ona si to nechává líbit. Všechno je stejně moje vina," popotáhl jsem a nechal slzy téct.

"Dneska mi máma oznámila, že je těhotná. To dítě je jeho. Řekl jsem jí, že to škvrně, co čeká s tím tyranem, nikdy za sourozence nepojmu. A máma pořád věří, že se Mark změní," zakroutil jsem hlavou a přerývavě se nadechl.

"Nechci přijít o mámu a nechci se s ní hádat. Nechci jí ubližovat, ale ona to dítě mít nesmí. Ne s ním," vydechl jsem naléhavě a zakňoural.

Harry mi na to však neřekl ani slovo. Místo toho položil svůj hrnek na noční stolek, vzal mi můj, se kterým udělal to samé a silnými pažemi mě stáhl do svého náručí.

Věděl jsem, že to nepochopí.