Skin || Larry Stylinson

Chapter 9

Harryho pohled

S přihlouplým úsměvem nadšeného dítěte jsem se díval, jak drobný brunet mizí za rohem. Políbili jsme se. Jeho narůžovělé polštářky skrývají takovou jemnost, takový cit, který podle všeho nemá komu dát. Dal bych nevím co, aby jeho polibky patřili jen mně.

Po chvíli rozjímaní nad drobným brunetem, jsem se zvedl, vzal tašku, kterou jsem si hodil přes rameno a odešel směrem k bráně onoho domu, jež se schovával za zdmi, o které byl Louis ještě před pár minutami opřený.

Bránu jsem otevřel a vešel na vcelku rozlehlý pozemek. Patřil mým rodičům. Ano, byli jsme bohatí, ale ani já a ani moji rodiče, jsme se tím nechvástali. Je sice pravda, že jsme si pořídili honosný, velký dům, ale nemyslím si, že na své peníze poukazujeme v normální společnosti. Jsme normální lidé. Můj otčím, kterého si máma vzala, když od nás táta odešel, je velmi galantní muž a velice zdvořilý. Právě on mě vychoval do mladého gentlemana, jímž jsem nyní. Všichni mi říkají, že jsem celý on, svou povahou. Jinak jsem prý velice podobný svému biologickému otci, až na oči. Oči mám po matce. Mechová zeleň. Má matka je velmi skromná a veselá žena. Je ochotná pomoci a spolu s mým otčímem založili nadaci pro děti v Africe. S rodiči jsem tam byl jen jednou a byl to zážitek na celý život. Všichni jsou tam milý a ta děcka si zaslouží stokrát lepší život. Oblíbil jsem si tam hlavně jednu malou holčičku. Pamatuji si, jak ke mně přicupitala a podala mi pletený náramek, který nosím dodnes. Je krásný. Občas nám přijdou nějaké fotografie, jak se lidem daří a děkovné dopisy, či náramky. Cokoliv, čím se snaží naší rodině vyjádřit díky. Avšak nás a hlavně mou matku nejvíce u srdce zahřeje, když vidí, že jsou ti lidé alespoň o kapku šťastnější.

Prošel jsem po kamenné cestičce až ke vchodovým dveřím, které jsem odemkl a vešel dovnitř. Podíval jsem se okolo sebe a pousmál se. Vonělo to tu jako vždy. Skořice a jablka. Vánoční vůně, která se v našem domě vyskytovala i přes léto. Milovali jsme ji a tak v našem domě vládla vánoční atmosféra po celý rok.

Vypravil jsem se k šatníku, kde jsme si nechávali boty a věšeli kabáty. Vyzul jsem své kožené boty, které už byly poněkud starší, ale já je měl rád a bylo mi líto je vyhodit a kupovat si nové, které se stejně po chvíli také ošoupou a budou vypadat, jako tyhle. Zatřásl jsem hlavou a nechal si pár vlnek spadnout do čela. Rukou jsem je pak uhladil na jednu stranu a olízl si rty.

Od šatníku mé kroky směřovaly po schodech nahoru a rovnou do mého pokoje, kde jsem si chtěl odložit věci a převléknout se, než půjdu za matkou. Vešel jsem do třetích dveří po pravé straně. Můj pokoj.

Dveře jsem otevřel a opět je za sebou zavřel, avšak když jsem se otočil, všiml jsem si, že ve svém pokoji nejsem sám. Pousmál jsem se, když jsem si všiml drobné černovlásky ve služebním úboru, jež v mém pokoji nyní umývala okna. Odkašlal jsem si a nejspíše jsem Tinu vylekal, jelikož ji z ručky vypadl kapesníček, kterým z oken stírala přípravek, kterým okna čistila. Daroval jsem slečně úšklebek a vypravil se k ní, abych jí kapesníček podal. Začervenala se a zůstala sedět na parapetu.

"Omlouvám se pane, " špitla s pohledem upřeným do jejího klína. Pohladil jsem mladinkou dívku po tváři a dvěma prsty ji nadzvedl hlavu.

"Kolikrát ti ještě povím, že jsem Harry. Pán je můj otec," usmál jsem se na ni a pozoroval, jak si vzala spodní ret mezi své zoubky.

Ustoupil jsem a odešel ke své šatní skříni, z níž jsem vytáhl šedivé tepláky a čistě bílé tričko. Nevadilo mi se před Tinou svléknout. Ovšem ne úplně, jen, nevadilo mi se před ní převlékat. Věděl jsem, že má ve mně zalíbení. Ona byla také krásná dívka. Drobná černovláska s kočičími očky, jež lemovaly husté řasy. Měla pevné tělo, krásný zadeček a nadra akorát do ruky. Škoda jen, že mě dívky nepřitahovaly tak, jako muži.