Skin || Larry Stylinson

Chapter 20

Pohled Harryho

Seděl jsem na židli před pokojem, ve kterém stále leželo tělo Louisovi matky. Nikomu jsem to neřekl, neměl jsem sílu ze sebe vypravit jediného slova.

S hlavou v dlaních jsem čekal. Venku se již stmívalo, ale já věděl, že přijde. Určitě přijde.

A měl jsem pravdu. Po hodině čekání, jsem konečně zahlédl jeho shrbené tělíčko, jak se plouží směrem k nemocničnímu pokoji jeho matky.

Snažil jsem se zachytit výraz v jeho obličeji, jak se přibližoval. Jak byl promrzlý, jeho tváře byly zbarveny dorůžova a nos načervenalý, avšak jeho výraz byl vyrovnaný. Věděl to?

Sledoval jsem, jak vešel do pokoje a dveře za sebou tiše zavřel. Musím jít za ním. Nesmí být sám. Už vůbec ne teď.

Zhluboka jsem se nadechl a vstal ze židle. Vykročil jsem směrem k pokoji a dveře tiše otevřel.

Seděl tam. Seděl u jejího lůžka a svíral její dlaň ve svých. Nevšiml si, že kdokoli vešel a nebo si ani všimnout nechtěl. Nejistě jsem dveře za sebou zavřel, avšak jeho pohled jsem si stále nevysloužil.

Zůstal jsem stát u dveří jako přikovaný. Nebyl jsem si jistý, zda za ním jít, či ne. A tak jsem tam postával a čekal. Sledoval jsem jej. Sledoval jsem, jak jeho palec nenuceně krouží po hřbetu její ruky. Sledoval jsem, jak se čas od času zachvěl, avšak jsem neviděl ani jedinou slzu, jež by se spustila po jeho tváři.

Nasucho jsem polkl. Věděl jsem, že ke mně bude nepříčetný. Vyhodí mě, urazí mě, cokoliv. Ale já zůstanu. Zůstanu s ním a zůstanu pro něj. Neodradí mě nic. Musím ho chránit. Je to můj anděl. Je to má nejkrásnější květina a já slíbil.

Pomalými kroky jsem se blížil ke chlapci, jež seděl na stoličce u lůžka a opatrně položil své dlaně na jeho ramena. Nevzpíral se, jak bych čekal a tak jsem postával za ním a pokaždé, kdy jsem ucítil záchvěv jeho těla, ramena jsem mu něžně stiskl.

"Je moc brzo," slyšel jsem jeho zkroušený hlas a svezl jednu ze svých dlaní dolů po jeho zádech.

"Já vím," špitl jsem do jeho ucha, ke kterému jsem se sklonil. Ještě po chvíli jsem tam tak nerušeně stál a hladil jej po pažích, než se otevřely dveře a dovnitř vešel doktor.

"Dobrý večer, ještě jste tady? Přišel jsem se podívat, jak se daří Vaší matce," řekl aniž by tušil. Cítil jsem pod svými dlaněmi, jak se Louisovo tělo napjalo.

Matčinu dlaň pustil a popuzeně si stoupl. Řekl bych, že by snad i na doktora vyrukoval, kdybych jej pevně nedržel.

"Proč jste mi neřekl, že umře! Alespoň náznak, abych se nesoužil jako idiot, když už je mrtvá! Umřela i s tou poslední nadějí, kterou jste mi dával, než jste odešel!" křičel a jeho hlas se lámal po každé větě. Byl hysterický, avšak se nebylo čemu divit. Sirotek s nepříčetným osudem. Anděl, jehož život na Zemi tak krutě trestá.

Doktor na něj jen s vykulenýma očima zíral, než si vůbec stačil dát dvě a dvě dohromady.

"Pane Bože," zašeptal.

A tímto činem, si Louis udělal o doktorech a lékařství vůbec svůj obrázek. Zakroutil hlavou, vyprostil se z mého sevření a pokoj opustil.

Já se za ním díval a poté vzhlédl k doktorovi, který se ještě stále vzpamatovával z exitu, který proběhl a on ani nikdy z jeho kolegů neměli šanci mu zabránit, jelikož nevěděli.

Zatřásl jsem hlavou a z postávání se dal do pohybu. Šel jsem rychle a pak se rozeběhl. Za Louisem. Běžel jsem jak nejrychleji jsem mohl a když jsem z nemocnice vyběhl, spatřil jsem jeho drobné tělo zahalené v kabátu, jak se potácí vichrem směrem pryč. Pryč od nemocnice, od lékařů, od své matky i ode mě.

"Louisi!" zavolal jsem a musel si stáhnout vlasy do drdolu, jelikož mi je silný vítr vál do úst, když jsem za Louisem volal. Ale on se neotočil, ba zdálo se mi, jakoby i do kroku přidal.

Běžel jsem. Musím jej dostihnout a odvést ho domů, odvést ho a být s ním. V tuto chvíli jsem byl více než vděčný za svou kondici, jež jsem si vydobyl ranním běháním.

Chlapce jsem po pár metrech dohnal a strhl jej do své náruče, ve které jsem ho násilím držel. Vzpíral se mi několik minut, jak vytrvalé, avšak šanci měl jen nepatrnou, vlastně téměř žádnou.

"Klid," špitl jsem zadýchaně, když Louis své úsilí vzdal a zhroutil se do mé náruče, v níž propukl v tichý, srdceryvný pláč.

Opatrně jsem mu rukou podsekl nohy a vynesl jej do své náruče. Kráčel jsem s ním k mému autu, do kterého jsem jej usadil a zapnul mu pásy, než jsem nasedl na své místo a chvíli popadal dech s hlavou zapřenou o opěrku hlavy mého sedadla.

Pohlédl jsem na chlapce vedle mě. Seděl schoulený v sedadle a nechal slzy stékat po svých zrůžovělých lících.

"Chci domů," zaslechl jsem skřípot Louisova hlasu, když jsem vyjížděl z nemocničního parkoviště. Neodpověděl jsem mu a jel jsem. Další slova už by byla zbytečná.

Cesta neprobíhala velmi klidně. Já stále bojoval s vnitřním žalem, nad andělem, jehož jsem měl právě na dosah ruky a přesto tak daleko a jeho tiché vzlyky mi drásaly srdce.

Zastavil jsem před osamoceným domem, v němž mohlo být jednou tak veselo, avšak štěstí se mu s přibývajícími lety vyhýbalo obloukem a vyhýbá se doteď.

Zaznamenal jsem periferním viděním, jak se Louis odpoutal, avšak stále v autě seděl. Vypadalo to, jakoby nad něčím přemýšlel, avšak nad čím, to jsem neměl ponětí.

"Sbohem, Harry," zašeptal a poté už jen otevřel dveře, které vzápětí zabouchl a odcházel k bráně, jež na mě v tomto počasí a v této situaci působila až děsivě.

Odepnul jsem si pásy a vylezl z auta ven. Auto jsem na dálku zamkl a následoval Louise.

"Sbohem?" zamračil jsem se, když jsem viděl Louisovu tvář za mřížemi brány, jež mi před nosem zavřel.

"Slyšel jsi dobře. Jdi pryč!" hlesl hrubě a já mohl sledovat, jak se jeho drobné tělíčko nese do opuštěného domu.