Skin || Larry Stylinson

Chapter 27

Pohled Harryho

V domě jsem chvíli pobyl. Seděl jsem na posteli v pokoji, který před pár dny obýval modrooký chlapec. V pokoji, ve kterém skrýval před světem všechnu bolest, kterou si v zákoutích tmavého pokoje způsoboval ostrou břitvou a zohavoval si tak svou překrásnou tvář.

Snad nemám pochopení pro úzkost, jež chlapec celé roky zažíval, ale proč na sebe vztáhl ruku? Proč si dokázal takovým způsobem ublížit? Jak?

Měl jsem tolik otázek a tyto zdi snad znaly odpovědi, ale neprozradily.

Ještě chvíli jsem na posteli seděl a se zavřenýma očima vzpomínal. Viděl jsem chlapce. Hned první den školy, byl tak plachý. Nebyl obyčejný, to rozhodně nebyl. Měl něco zvláštního. Tajemství, které se skrývalo v v každé jizvě ne jeho obličeji. Tak moc bych je chtěl z jeho tváře omýt, ale to už by nebyl on. Snad i ty jizvy z něj dělají toho, kým je. Snad i ty jizvy jsou pro mě kouzelné. Ano, je to můj anděl. Je to má nejkrásnější květina.

"Svému slibu dostojím," špitl jsem a oči otevřel. Světlo mě uhodilo a já se přerývavě nadechl. Zvláštní.

Zatřásl jsem hlavou a po chvíli z postele vstal. Z pod postele jsem vytáhl lodní kufr a otevřel jej, poté jsem přešel k veliké skříni, která pokoji dominovala a postupně začal skládat Louisovo oblečení do kufru. Když jsem byl hotov, sešel jsem ještě do přízemí a sebral všechny boty, které jsem usoudil, že by mohly být Louisovy. Ty jsem také naskládal do kufru a zavřel jej.

S kufrem jsem se doplahočil až k mému autu, dal jej do kufru auta a naposledy se po onom místě rozhlédl.

Dům působil tak opuštěně a přitom ještě před pár dny tu žili lidé. Povzdechl jsem si. Nechci aby na toto místo Louis ještě někdy zavítal. Chci aby už byl šťastný. Jen šťastný.

Zaparkoval jsem před naším domem. Ačkoli to od Louisova bývalého domova není taková dálka, vidím obrovský rozdíl. Naše ulice je živá, chodí tu spousta lidí, děti si hrají a stromy se honosně tyčí do výšky. Všechno tu vypadá tak zdravě a všechny květiny hrají veselými barvami.

Ulice, kde Louis dříve bydlel je pravý opak té mé. Květiny vadnou a od té doby, co je dům s popisným číslem 113 opuštěný, moc lidí tam neprojde. Asi jde z toho domu strach, nedivím se, pokud si lidé šuškají o opilci, který zabil svou těhotnou ženu a o chlapci, který má zjizvenou tvář. Zní to poněkud děsivě, ale onen chlapec je má květina. A až jej lidé poznají, nebudou se ho bát. Budou ho milovat, avšak nikdy ne tak, jako jej miluji já.

Otevřel jsem vchodové dveře a šoupl dovnitř těžký kufr. Poté jsem se vyzul z bot a zamračil se. Nikde nikdo a ani rozjančené štěně mě nepřiběhlo uvítat. Kufr jsem nechal kufrem a vyběhl jsem schody nahoru. Nebyl jsem si jist zda je vůbec někdo doma, ale přeci jen jsem zůstal tiše.

Pomalu jsem otevřel dveře do pokoje a mé srdce se prudce rozbušilo.

"Mami?" špitl jsem a po špičkách došel k ženě, která v náručí kolébala modrookého chlapce.

Matka se na mě podívala a usmála se. Poté sklopila pohled zpět na spícího chlapce a pohladila ho po vlasech. Najednou se zamračila, když se její dlaň dotkla chlapcova čela.

"Úplně hoří," zděsila se a chlapcovo bezvládné tělo položila na postel.

"Harry, volej sanitku. Rychle!" vykřikla naléhavě a slabě poplácávala na chlapcovy tváře, aby jej udržela alespoň z části při vědomí.

Já jsem zpanikařil, ale jejím slovům jsem ještě rozuměl. Sanitku. Rychle jsem vyndal mobil z kapsy a vytočil 155.

Slečně, která telefon zvedla, jsem nadiktoval adresu, obeznámil ji s chlapcovým jménem a jeho věkem a také se stavem, ve kterém se teď nacházel. Slečna mi poradila co máme dělat, dokud sanitka nepřijede a já to spěšně přeříkával matce.

Když jsem telefon položil, přesunul jsem se k Louisovi a hladil jej po vlasech, zatímco mi slzy putovaly dolů po tvářích a tváře jsem měl rudé, jako rajská jablíčka.

"Postarám se o tebe, jsi silný. Jsi má květina, neuvadej!" zavzlykal jsem a můj svět se na chvíli zastavil. Nedokázal jsem vnímat nic a jen jsem pozoroval rozmazané obrysy, které mi právě odnášely mou květinu.