Pohled Harryho
Měl strach, ale byl silný.
Když jsem zaparkoval na malém parkovišti, které se nacházelo u školy, periferně jsem mohl vidět, jak k sobě stlačil víčka.
"No tak," zamumlal jsem a stiskl jeho stehno.
"Budou zas zírat," povzdechl si Louis a hlasitě polkl, načež otevřel oči a podíval se na mě. Jeho očka se pomalu zalévala slzičkami a já opravdu nechtěl aby plakal.
"Jen ať zírají, Lou. Nenech se jimi zviklat. Mohou ti jen závidět," usmál jsem se a svou dlaň položil na jeho tvář, přecházejíc palcem po jeho lehce vystouplé lícní kosti.
"Nemluv hlouposti! Co by mi asi tak záviděli, Harry?" vyjel podrážděně, ale brvou ani nepohnul. Jen jeho tón mi trochu pocuchal fasádu.
"Nevrč tu na mě," zamračil jsem se a odtáhl svou dlaň. Louisův výraz najednou zjemnil a bylo mi jasné, že ho jeho tón, kterým na mě vyštěkl, zamrzel.
"Omlouvám se," zamumlal sklíčeně a i můj výraz v tváři pookřál. Má dlaň opět vzala místo tam, kde se nacházela předtím a palcem jsem mu setřel slzičku, která se vydrala koutkem jeho oka ven.
"Jsi nádherný, Louisi. Stačí jen, když se usměješ, když promluvíš. Máš tak krásný hlas a skrýváš ho. Ukaž své přednosti. Máš jich plno a každému z nich bude rozum stát, že si nevšimli předtím. Věř mi. Máš tolik co nabídnout, aby byl svět veselejší," pověděl jsem jemně a dlaní sjel po jeho tváři, paži až k jeho dlani, kterou jsem ve své následně pevně stiskl, přesvědčujíc zarmouceného bruneta o pravdivosti svých slov.
"Dobře," zaslechl jsem jeho tichý šepot a věnoval mu úsměv, když ke mě opět svýma modrýma očima vzhlédl.
Vystoupili jsme z auta, načež jsem ho zamkl a přiběhl k Louisovi, kterého jsem chytil za ruku.
"Co to děláš?" uskočil vyděšeně a svou dlaň odtáhl.
"Beru tě za ruku, to nesmím?" zamračil jsem se a čekal, co si zas vymyslel.
Louis se jen zamračil a pohled sklopil k zemi. "Budou se ti smát," zamumlal po chvíli, co jsme tam spolu stáli a já čekal na jeho odpověď.
Nevěřícně jsem se zasmál a pokroutil hlavou. "To snad nemyslíš vážně."
Louis se na mou odpověď zamračil ještě víc a vzhlédl ke mně.
"Tos to opravdu ještě nepochopil? Bože, Louisi! Vykřičím klidně do celého světa, že tě miluju a že jsem sakra pyšný na to, že jsi mi dovolil být alespoň nepatrnou součástí tvého světa. Tak už doprdele přestaň mlít blbosti!" zahřměl jsem. Byl jsem tolik naštvaný. Mohl bych mu to vysvětlovat pořád dokola a on jako by neposlouchal. Jedním uchem tam a druhým ven.
Louis na moje kletí zakňučel a jeho obličej se zkřivil do bolestně grimasy. S povzdechem jsem pokroutil hlavou a vzal chlapce za předloktí. Jemně jsem si ho přitáhl k sobě a položil své čelo na jeho.
"Věříš mi?" zeptal jsem se. Cítil jsem, jak rychle jeho srdce bilo a jak nepravidelný byl jeho dech. Bál se mě snad? Doufal jsem, že ne.
Když se jeho dech uklidnil, pomalu přikývl, čímž mi dal odpověď na mou otázku. Oddechl jsem si.
Opatrně jsem se sklonil k jeho rtům a se zavřenýma očima přitiskl své k jeho úzké lince.
Ze začátku nevypadal na to, že by mi polibek oplatil, ale po chvíli své rty pootevřel a narazil svým nosem do mé tváři, když sevřel můj spodní ret v jeho.
Mohlo to být pár sekund, než se Louis odtáhl a s narůžovělými tvářičkami shlížel na zem.
"Už mě nezlob," povzdychl jsem si a vtiskl mu polibek na čelo, než jsem se odtáhl úplně a konečně sevřel jeho dlaň ve své, hrdě vykračujíc ke škole.
Občas jsem cítil, jak se Louis ošívá. Určitě se necítil dobře, když jsme procházeli chodbami školy a přesně jak byly vyřčeny jeho obavy se také stalo. Oči všech studentů Veronské střední školy byly upřeny na nás.
Zatímco já jsem hrdě vykračoval, tisknouc Louisovu dlaň ve své, drobný chlapec držel svůj pohled sklopený k zemi a nechal se mnou táhnout.
Slyšel jsem tichý šepot a ačkoli jsem nerozuměl ani slovíčku, tušil jsem o čem si pár studentů štěbetalo. Má čelist se napnula a já se zastavil, čímž jsem donutil k zastavení i Louise.
Přitáhl jsem si ho k sobě a opět mu prsty vyzdvihl hlavu tak, aby mi věnoval pohled.
"Ukaž jim, že jsi v pohodě. Jsi silný muž, lásko. Neboj se jich. Já jsem tu s tebou," šeptl jsem blízko jeho rtů, zatímco jsme stáli uprostřed rušné chodby, kde se shromažďovalo nejvíce studentů, avšak nyní tam bylo úplné ticho.
"Já nemůžu," zasípal a mně bylo jasné, že má na krajíčku.
"Ale můžeš," špitl jsem povzbudivě. "Vím, že můžeš," přesvědčoval jsem ho.
Nakonec jsem jen slyšel jak se zhluboka nadechl a odstoupil kousek ode mě, načež se tváří v tvář otočil k pár studentům, kteří nás bez dechu sledovali.
Zaznamenal jsem jen jejich šokované tváře a vykulené oči. Můj chlapec se poté obrátil zpět ke mně a já nemohl být v tu chvíli pyšnější. Jeho ústa zdobil nádherný úsměv, který nenechával chladnými jak studenty, kteří tu krásu viděli vůbec poprvé, tak mě.
Mé rty se roztáhly do širokého úsměvu a já se nyní nechal vést drobným brunetem, který nyní na všechny strany chodby rozdával svůj úsměv a postavení, které zaujal vyzařovalo sebevědomí.
Jakmile jsme vešli do třídy, zbylé oči, které nás nemohly vidět na chodbě, se otočily směrem k nám. Nikdo nemohl uvěřit tomu, jak sebevědomě mladý chlapec vyzařoval a nikdo ani slovo neřekl. Jak by taky mohli, když oněměli úžasem. Byl jsem tak hrdý.
Pohled Louise
Cítil jsem na sobě všechny pohledy, ale nebyly mi najednou nepříjemné. Všichni byli šokováni mou náhlou změnou a já cítil štěstí. Ani na jednom obličeji, který jsem dnes viděl, jsem nezaznamenal znechucené ani vystrašené výrazy.
Jen šok a pár úsměvů, které mi někteří studenti opětovali. A já byl tak šťastný.
"Zvládl jsi to! Jsem na tebe tolik pyšný," řekl nadšeně Harry, který mě vyzvedl do své náruče a přede všemi spolužáky mi věnoval vroucný polibek.
"Jsem tak moc pyšný," špitl, zatímco mě pomalu pokládal zpět na nohama na zem a já se celý šťastný usmíval od ucha k uchu.
Přeci jen má smysl žít.
ČTEŠ
Skin || Larry Stylinson
Fanfiction"Jsi na louce plné květin, kterou si vybereš?" "Tu nejkrásnější."
