Skin || Larry Stylinson

Chapter 3

Kudrnatý chlapec, jehož vlasy byly kaštanové barvy, stočil pohled k mé lavici. Troufl bych si říci, že z pohledu na mě má nejspíše znechucený výraz v tváři, avšak když jsem se odvážil podívat, jeho tvář zůstávala neutrální. Kývl hlavou k učiteli a prošel uličkou až dozadu k mé lavici. Byl vysoký a vcelku pohledný. Jeho černé triko bylo obepnuté kolem jeho trupu a černé úzké džíny, které měly rozparek na koleni, mu perfektně obepínaly dlouhé nohy. Černá taška mu visela podél těla, když si ji přidržoval na rameni. Jeho chůze byla sebejistá a jistě to nebude žádný hlupák. Jen mám strach, že to nebude jen tak a on bude dalším přírůstkem těch nesnesitelných frajerů.

Došel až k mé lavici, tašku shodil z ramene a položil ji na lavici. Poté se posadil na svou židli, rozepnul zip své tašky, ze které vytáhl sešit s propiskou. Tašku poté opět zapnul a položil ji na zem.

"Dámy, pánové! To by snad stačilo, ne?!" řekl profesor Talon nepříjemně, načež zatleskal, aby si zpět získal pozornost studentů.

"Nyní začneme s učivem," pokynul rukou a usadil se do své židle za katedrou.

Pan profesor Talon byl již od pohledu mrzout. Byl zaprcatělý a není to zrovna atlet. V kulatém obličeji má již plno vrásek, koutky stočené dolů. Dalo by se mu také říkat muž bez úsměvu, jelikož jestli se usměje, je to velmi neobvyklý případ, nebo si úsměv vnutí. Neumí se usmívat. Oči má sice úzké, avšak jejich barva je unikátní. Nemá je šedomodré, takové, jako mám já. On je má jen šedé. Jeho oči jsou jediné, co mě na panu profesorovi kdy zaujalo. Velmi zvláštní barva.

Zatímco pan profesor vysvětloval matematické vzorce u tabule a prozkoušel žáky, kteří seděli spíše vpředu, jsem na sobě cítil pohled. Pohled mého spolusedícího. Bylo to velmi nepříjemné, jelikož se mi jeho pohled vrýval až pod kůži. Já jsem se na něho však neodvážil podívat. Neodvážil jsem se ukázat, co jsem zač. Raději se před lidmi skrývám, avšak dnes jsem z domu vyběhl tak rychle, že jsem si svou mikinu s kapucí, která halila mou tvář, doma zapomněl. Hlavu jsem tedy odvrátil k oknu, aby nemohl vidět ani píď mé tváře, zatímco se mé dlaně sepjaly v pěsti a mé klouby začaly bělat. Nenáviděl jsem pozornost a tato byla až odporně dotěrná. Nemohl jsem se zbavit jeho pohledu, který se mi zabodával do zad.

Náhle se rozezvonil školní zvonek a mě se pojal pocit, že chlapec se konečně přemístí a půjde se seznámit s ostatními studenty. Již jsem jeho pohled v zádech necítil a tak jsem se otočil, avšak po pár vteřinách jsem zjistil, že jsem tak neměl dělat.

Chlapec byl tváří opřen o svou ruku a seděl v pozici, ze které na mě dobře viděl. Čekal jsem od něho grimasu vylekání, či znechucení, když jsem svou tvář odkryl neznámému chlapci, avšak ten se ani nepohnul. Stále seděl na židli a nespouštěl ze mě své smaragdově zelené oči. Ta barva. Tak krásné oči jsem snad ještě neviděl. Má překrásné oči, smaragdově zářivé kotouče. Jeho narůžovělé rty jsou lehce popraskané a zduřelé. Má dech beroucí rty. Jeho tvář je celkově krásná a neposkvrněná. Jako tvář dítěte. Také jsem podobnou míval.

Svůj pohled jsem sklopil, když jsem uznal za vhodné, že jsem na mladíka zíral až příliš. Byl jsem si jistý jednou věcí. Bud a nebo. Bud se mě bude bát tak, jako ostatní a nebo mě bude šikanovat. A toho jsem se bál. Zapomněl jsem na to, co mi říkal i pan profesor o tomto chlapci a začal si o něm vytvářet své vlastní mínění. Snad jsem si i namlouval, že ti nejnebezpečnější mají vždy ty nejnevinnější tváře.

"Ahoj, jsem Harry. Ty jsi Louis, že?" zaslechl jsem chraplavý hlas, do kterého se však vkradlo tolik něhy, kolik jen šlo. Jeho hlas byl tak melodický a tak nebezpečně krásný. Nevěřil jsem však, že chlapec tato slova vyslovil. Strachoval jsem se, že mi snad s tímto chlapcem, přišli i halucinace. Lehce jsem zavrtěl hlavou a chtěl jsem se otočit, když v tom jsem ucítil dotek. Zadíval jsem se na místo, kam dotek padl, na mé předloktí a poté následoval paži až k tváři mladíka, jemuž dlan patřila.

"Neodpovíš mi?" zeptal se a v jeho hlase jsem poznal zklamání, snad i smutek a to vše jen proto, že jsem kudrnatému chlapci neodpověděl na otázku.

"Mé jméno znáš, nemusíš se dožadovat odpovědi na něco, co dávno víš," zamumlal jsem a chtěl jsem svou paži přitáhnout ke svému tělu, což se mi díky nátlaku chlapcova sevření nepodařilo. Měl obrovské dlaně a dlouhé štíhlé prsty. Svou dlaní sevřel celé mé předloktí. Vše co se týkalo tohoto chlapce mě fascinovalo. Jak něco tak perfektního, může na Zemi žít. Zdálo se mi to až nepochopitelné.

"Rád bych to slyšel od tebe," odpověděl po chvíli a hlasem se dožadoval mé odpovědi s vyslovením mého jména.

"Pust," zašeptal jsem a snažil se své předloktí vytrhnout z jeho sevření. Nechtěl však povolit, až poté co se mi z koutku oka vykradla zoufalá slza, která stékala po mé zjizvené tváři a vpouštěla se do ještě nezahojených ranek. Začala mě pálit celá tvář a já opět zaťal dlaně v pěsti a pevně sevřel víčka.

Mé předloktí bylo volné. Stáhl jsem tedy paži ke svému tělu a snažil se zahnat myšlenky na mou bolestivě hořící tvář. Litoval jsem, že nyní nejsem doma, abych si mohl ostřím břitvy zahnat nynější bolest. Z mého toku myšlenek, mě však přerušilo něco dočista jiného. Ze začátku velmi nepříjemného, avšak poté co jsem otevřel oči, jsem zdřevěněl v úžasu. Harry tiskl v dlani kapesník, který mi přiložil k tváři a opatrně s ním otíral mé krvavé ranky a stopy po slze, která se jednou nesla dolů po mé tváři. S úžasem a obavou v očích, jsem se podíval na chlapce, jehož tvář pojala starostlivý výraz. A tak se mé oči střetly s jeho a ve mně, jako by vzplál plamen naděje, o kterém jsem si myslel, že již dávno vyhasl.