Skin || Larry Stylinson

Chapter 10

Louisův pohled

Konečně jsem došel k domu, jež z venku vypadal tak krásně, avšak uvnitř se nikdy neskrývalo nic dobrého. Mohl jsem si povšimnout, že Markovo Audi, jež je většinou zaparkované na kamenité cestě u domu, bylo pryč. Mou mysl pohltil pocit úlevy. Žádný Mark, žádná bolest, žádná úzkost.

Pootevřel jsem bránu, jež mě dělila od Markova pozemku a vklouzl na zahradu. Bránu jsem za sebou opět zavřel a vyšel po cestě k domovním dveřím. Mou myslí se však celou cestu proháněl ten drzý, avšak nadmíru okouzlující kudrnáč. Měl jsem z chlapce velice smíšené pocity. Byl jako sklenka alkoholického nápoje. Na jednu stranu dobré odreagování, lék na bolavou mysl, jež je alkoholem pohlcena a ze špatné nálady se nakonec vyklube zářivý úsměv. Na druhou stranu jsou to však následky, jež za sebou zanechá. Bolest hlavy, zvracení a špatný pocit toho, že jste se vůbec ke sklence přiblížily, ačkoli jste věděli, co bude následovat.

Přesně tak bych popsal pocity, jež jsem měl z kudrnatého chlapce. Ač je okouzlující a snad by dokázal na mé ztrápené tváři i ten, již po léta ztracený úsměv vykouzlit, stále jsem si jistý, že následující události by ve mně zanechaly ostrou ránu. Takovou tu imaginární facku, co dostanete, když si konečně uvědomíte chyby, avšak už je pozdě je napravit.

Já sám nikdy nikoho nepotřeboval. Vždy jsem si vystačil sám a nehodlám na tom nic měnit ani teď. Kolikrát jsem si už říkal, jaké by to bylo, kdyby se našel někdo, kdo by pochopil a i přes všechny ty rány viděl to, kdo doopravdy jsem.

Nad svými myšlenkami jsem musel zakroutit hlavou.

Kdo doopravdy jsem. Jsem vlastně to, čím jsem se vytvořil. Jsem člověk, jež se sklání na kraji společnosti. Když do mě strčí, sesypu se. A komu bych chyběl. Matce. Kdyby jí nebylo, už by nebyl nikdo, kdo by mě dokázal udržet na tomto zatraceném a nespravedlivém světě.

Došel jsem před hlavní dveře, jež jsem ztěžka otevřel a v tu chvíli zaslechl i roztříštění skla, jež přicházelo z kuchyně. Setřásl jsem z ramene tašku a ani se neobtěžoval zout boty. Vystřelil jsem směrem ke kuchyni jako šíp a zastavil se až ve dveřích, když jsem uviděl svou matku.

Plakala. Klečela u střepů, jež se rozprostíraly po celé délce mezi kuchyňskou linkou a barem, který byl její součástí. Okamžitě, aniž bych si dával pozor na to, kam šlapu, jsem přešel k matce a v podřepu ji vtáhl do silného objetí. Její roztřesené paže obmotala kolem mého pasu a obličej mi zabořila do ramene. Konejšivě jsem hladil její dlouhé, tmavé vlasy a snažil se ji uklidnit. V těchto dnech se mi zdála více než přecitlivělá, avšak čemu bych se divil. Má nárok na lepší život a já se mohu jen proklínat za to, že jí jej nedokážu zařídit, po všem, co pro mě ona obětovala.

"Neplakej mami," špitl jsem do jejích vlasů, kam jsem poté vtiskl jemný polibek a odpovědí mi bylo jen jednoduché přikývnutí.

"Uklidím to," pověděl jsem a mírně se od ní odklonil. Nejdříve jsem si stoupl já a jí poté na nohy pomohl také, vytahujíc ji nahoru za paže.

"P-promiň Louisi. Pomůžu ti, moc se omlouvám," vzlykala tiše a chtěla se opět sehnout ke střepům, avšak mé silné paže ji zastavily. Zavrtěl jsem hlavou, podsekl ji nohy a vzal ji do náruče. Opatrně jsem ji přenesl přes střepy a zanesl ji až do obývacího pokoje, kde jsem ji položil na pohovku.

"Udělám to, mami."

Věnoval jsem ji lehký úsměv, jež mi ona v tu chvíli nebyla schopna oplatit. Pochopil jsem. S povzdechem jsem odešel zpět do kuchyně, ke střepům poklekl a začal je sbírat do dlaně. Střepy se mi do dlaně začaly po chvíli zarývat a mou reakcí se stávala jen slabá zasyčení pokaždé, co jsem ostrý objekt cítil hlouběji. Byl jsem zvyklý a tohle byl můj trest. Ta rozbitá sklenička se mi popravdě i hodila, alespoň své rány můžu pro jednou svést na něco, co jsem vlastně sám nezavinil. Střepy, jež jsem posbíral jsem setřásl do koše a podíval se na své rozřezané dlaně. Jen ten pohled by člověka zabolel, ale pro mě to už bylo snad jen jako obyčejný škrábanec. Bolelo to, ale už ne tak, jako ze začátku. Byl to trest. Trest, který jsem musel přijmout.

Po úklidu střepů, jsem si zašel do koupelny, jež se nacházela v dolním patře a vytáhl ze skřínky lékárničku, ve které bylo pár obvazů. Obě dlaně jsem si obvázal a lékárničku uložil zpět na její místo.Poté jsem se odebral zpět do kuchyně, kde jsem připravil večeři, jež se skládala z toastů, na které jsem položil plátek sýra. Pro sebe i pro mámu. Vzal jsem oba talíře, na které jsem toasty připravil a odnesl je do obývacího pokoje. Talíře jsem položil na konferenční stolek před pohovkou a poklekl vedle pohovky, na které má matka usnula. Opatrně jsem ji pohladil po hřbetě ruky a pošeptal, že je čas vstávat. Pousmál jsem se na ni, když na mě otevřela svá modrá očka. Konečně. Se slabým úsměvem se posadila a poděkovala, než si opatrně ze stolku vzala jeden z talířů a zakousla se do připraveného toastu. Konečně jsem viděl alespoň střípek z jejího krásného úsměvu. Cítil jsem se šťastný, ač na zlomek vteřiny, ale byl jsem. Byl jsem v tu chvíli šťastný.

Po večeři jsem špinavé nádobí zanesl do kuchyně a nechal jej ležet ve dřezu. Byl jsem už z celého dnešního dne poněkud vyčerpaný a tak jsem uznal za vhodné si dát rychlou sprchu a zalézt do postele. Předtím jsem však ještě zašel zpět do obývacího pokoje, abych matce sdělil své plány a popřál ji dobrou noc, avšak než jsem stačil cokoli říct, mi do řeči skočila ona.

"Běž se umýt a lehnout si. Musíš být unavený. Děkuji za všechno zlato, ještě se za tebou nahoře stavím," zamrkala a shlédla na své dlaně, jež odpočívaly na jejím bříšku. Přikývl jsem a bez dalšího slova se odebral nahoru do druhé koupelny, v níž se nacházel sprchový kout i vana s vířivkou. Jak nechutně bohatý byl a co vše si mohl dovolit. V té vaně jsem se naposledy koupal, když jsem byl malý. Totiž mladší. Byl jsem celý vykulený z toho, jak se ve vodě tvoří bublinky a jak příjemně to lechtá, avšak jak tento přepych a veselí přišlo, dalo by se říci, že ještě rychleji odešlo.

Svlékl jsem ze sebe veškeré oblečení a sundal si obvazy, jež zakrývaly řezné rány na mých dlaních. Odložil jsem je na stoličku, na které sedával Mark, v jehož klíně seděla spokojeně má matka a dívali se, jak si hraji ve vodě, smáli jsme se, nebo si jen povídali, zatímco já na ně cákal vodu a vymýšlel miliony dalších rošťáren, které bych mohl provést.

Nad vzpomínkami mi nezbylo nic jiného, než povzdechnout a vrátit se zpět do pochmurné reality, kdy již ani mé tělo nebylo tak čisté, jak bývalo. Vstoupil jsem do sprchového koutu a kohoutek natočil k modrému kolečku. Ledová voda se spustila na mé tělo a vpíjela se do mé kůže, jež se nyní snažila přebít mrazící kapky a vyprodukovat své vlastní teplo. Jako by do mě řezaly nožem, takový pocit se šířil mým tělem, když ledová voda stékala a že já ten pocit velice dobře znal. Voda se vstřebávala do ještě nezahojených ranek po celém mém těle a já mohl vyskočit z kůže, jak nepříjemné to bylo. Ale zasloužil jsem si to.

Mýdlo jsem ani nepoužil, jelikož bych to nesnesitelné štípání také už nemusel vydržet. Vodu jsem vypnul a ze sprchy vykročil. Z topení jsem strhl ručník a usušil se. Na ručníku zůstalo pár stop po krvi, avšak to vždy. Nebo alespoň většinou. Ručník jsem si tedy obmotal okolo pasu tak, aby nebyl strana od krve viditelná, obvázal své dlaně, vzal špinavé oblečení, které jsem cestou vyhodil do koše na prádlo a polonahý odešel do svého pokoje.

Zamířil jsem si to rovnou ke skříni, ve které jsem měl čisté spodní prádlo, avšak mou pozornost si získalo zrcadlo, ve kterém jsem mohl vidět celý svůj odraz. Zastavil jsem se a tělem se natočil k zrcadlu. Pohublé, drobné tělo, jež zdobí miliony řezných ranek. Tak ohavný. Tak děsivý. I má tvář. Jakoby mě někdo rozřezal na malé kousíčky a takto mě poskládal zpět a přivedl k životu. Nezasloužil jsem si žít. Nezasloužil, jelikož dar života, jež mi byl jednou dán, jsem takto zohavil. Tolik jizev, jež zdobilo mé tělo, avšak ani jedna z nich mě nesžírala tak, jako ta, jež je na pohled neviditelná. Ta, jež tak touží po zacelení, kterého se jí nedostane.