Obočí se mi skrčilo a já na chlapce přede mnou upřel nevěřícný pohled, avšak, bylo viditelné, že není z nejchudších vrstev. Měl pěkné oblečení, které mu slušelo, ačkoliv ty černé kalhoty nevypadaly zrovna nově. Potrhaná kolena, z nichž bylo jedno přelepeno černou lepící páskou. Oh, jak originální.
"Pak si kup nové kalhoty, jestli jsi jeden z těch snobů, co tu žijí!" vyprskl jsem a pohled stočil do ulice. Neměl jsem chuť se s ním bavit. A nyní, co jsem zjistil, že mladý pán je nechutný zbohatlík, jsem tu chuť už neměl vůbec. Harry se nad mou připomínkou jen zasmál.
"Nepotřebuji poukazovat na to, že mohu mít každý den nové kalhoty, Louisi. Navíc, tyhle mám rád. Nepotřebuji nové," usmál se na mě sladce a místo aby odešel a nechal mě konečně na pokoji, se posadil vedle mě.
Seděli jsme v tichosti. Doufal jsem, že pochopí, jak moc si s ním nechci povídat. Avšak on seděl dál.
"Ty tady taky bydlíš?" zeptal se a poté mě přejel zvědavým pohledem. Ne, rozhodně jsem nevypadal jako zbohatlík. Já jsem ani nebyl. Nechtěl jsem být.
"Hm," zamručel jsem a paže zkřížil na prsou. Znovu jsme jen seděli, tiše. Pozoroval jsem dění v ulici. Podzimní větřík si pohrával s listím na chodníku, jež opadalo ze stromů, které se tyčily za vysokými ploty a zdmi okolních, snobských domů. Byly to však krasné stromy. Třešně a jasany. Také jsme je na zahradě měli, stále je máme, avšak už nejsou tak opečovávané, jako dřív. Naše zahrada zpustla. Už na ni nikdo nechodí. Povzdechl jsem si nad vzpomínkami.
Jarní poledne. S Markem a mámou jsme obědvali na zahradě, kde bývala sedací souprava. Krásný dřevěný stůl s lavičkami, jež byly ze stejně světlého dřeva. Mark mámu políbil na tvář a poděkoval jí za výborný oběd, který tehdy uvařila. Byly jsme šťastní. Já, jako malý chlapec, který měl energie na rozdávání, jsem dojedl oběd a bez jakéhokoli odpočinku po jídle, jsem se rozběhl k nové houpačce, kterou Mark připevnil na větev statné třešně, jejíž květy v tu dobu byli překrásné růžové barvy. Všechno kvetlo. I tráva byla zelenější. A my byli šťastní.
Zavrtěl jsem hlavou. Nechci na to myslet, protože už to nikdy nebude takové. Nikdy.
Pocítil jsem slabý náraz do mého ramene. Zamračil jsem se a pohled stočil prvé k rameni a poté k člověku, který náraz způsobil. Pootočil jsem k Harrymu celé své tělo a na tváři vykouzlil ironický úsměv.
"Harry, zlatíčko, co kdyby ses sebral a šel domu?!" zdůraznil jsem poslední slovo a zamračeně mladšího chlapce pozoroval.
"Promiň, já do tebe nechtěl strčit. Jen si vypadal mimo," pokrčil Harry rameny a ignoroval mou důraznou žádost, aby se okamžitě zvedl a upaloval domů.
"Já to myslím vážně, Harolde!" procedil jsem skrz zuby, avšak místo respektu, jsem mu vykouzlil uličnický úsměv na tváři, jež zviditelnil jeho pravý dolíček. Napřímil se a paží se zapřel o jedno koleno.
"A potrestáš mě, když neposlechnu?" nadzvedl šibalsky obočí, rukou se zapřel o zem a naklonil se blíž. Zatajil se mi dech. Bože! Proč mi to ten kluk dělá. Není to takový andílek, jak zračí jeho čistá plet, zelené oči a roztomilý výraz. Je to spíš ďábel. Ano, tenhle kluk je ďábel a já nechápu, čím jsem si zasloužil jeho pozornost, protože už mě to opravdu unavuje. Já ho ksakru nepotřebuju!
Vztekal jsem se a dlaně položil na Harryho hruď, ve snaze, jej odtáhnout. Avšak on spíše přitvrdil. Jeho paže se obmotala kolem mého pasu a já byl snad ještě blíž, než předtím. Můj nos narazil do jeho a on, jakoby naschvál, se o ten můj špičkou svého otřel. A já nemohl ustoupit. Možná jsem ani nechtěl, avšak i kdybych chtěl, nemohl bych. Jednu paži jsem měl přišpendlenou ke straně a má druhá ruka, byla držena na jeho hrudi.
"Běž pryč! Já tě nepotřebuji a nechci tě tady! Nechápu, co to tady na mě zkoušíš, protože ti-" ani jsem nemohl dokončit, co jsem měl na jazyku, jelikož ten jeho již šmejdil v mých ústech. Nechtěl jsem spolupracovat, avšak mi naše činnost připadala, tak správná, že jsem svůj jazyk nemohl ovládat. Připojil jsem se a bylo to něco tak strašně vzrušujícího. Harry mi sem tam zavzdychal do úst a já nestačil popadat dech. Byl tak krásný. Tak moc krásný, že bych pro něj dokázal i zabíjet.
Harry se po chvíli odtáhl s jeho lišáckým úsměvem, jež nyní odhalil i jeho levý dolíček. Byl k sežrání. Zalapal jsem po dechu. S nevinným zamrkáním jsem vzhlédl k jeho tváři a modrá duhovka se vpila do zelené. Díval jsem se a zrakem kmital po jeho tváři, zkoumajíc každý rys v ní. Harry se slabě zasmál.
"Co tak koukáš?" zeptal se a já se přistihl, jak se mi do tváří žene krev. Okamžitě jsem pohled z jeho tváře odtrhl, avšak jeho prsty, jež v okamžiku chytily mou bradu a mou tvář natočily zpět k jeho, mi nedovolily zakrýt mé červenající tváře.
"Jsi tak rozkošný," zaštěbetal Harry a z jeho tváře dřívější úšklebek stále nemizel.
"Mlč!" postěžoval jsem si a dlaň, jež byla sevřena v té jeho, jsem vymrštil k jeho ústům. Harryho dlaň se však zpětně vymrštila k té mé, uchopila ji a pomalu ji stáhl zpět k jeho hrudi.
Skousl jsem svůj spodní ret, zatímco jsem se rozhodoval, zda způsob, jež jsem se mínil rozloučit je vhodný, vzhledem k situaci, avšak po chvilce přemýšlení s upřeným pohledem k jeho tváři, jsem však své myšlenky hodil za hlavu.
Své rty jsem opět přitiskl k jeho. Nepohyboval jsem jimi, jen jsem je držel přitisklé k těm jeho. A přeci to bylo tak krásné. Pomalu jsem se odtáhl a dlaní, jež konečně pustil ze svého sevření, mu přejel po tváři.
"Pořád tě nemám rád," řekl jsem, vysoukal se z jeho sevření a postavil se. Ze země jsem sebral tašku, jež jsem si hodil přes rameno a odcházel směrem do ulice, ve které se nacházel Markův dům.
"Pořád tě miluji," zakřičel za mnou na oplátku, což mě přimělo k otočení. Stále tam seděl, avšak nevypadal nijak smutně, či vyveden z míry. Usmíval se. Krásně se usmíval. Ale ne, už ne. Přestaň Louisi! Zavrtěl jsem hlavou a poté už se definitivně rozešel k domu. Cestou jsem ještě vytáhl mobil, na kterém jsem vyhledal čas, který utekl s Harryho přítomností poněkud rychle.
17:25
ČTEŠ
Skin || Larry Stylinson
Fanfic"Jsi na louce plné květin, kterou si vybereš?" "Tu nejkrásnější."
