Skin || Larry Stylinson

Chapter 12

Pohled Harryho

Okolo půlnoci mě ze spánku probudily neobvyklé zvuky, jež se mísily. Znělo to, jako škrábaní na dveře a občasné kňučení. Zvláštní.

Celý rozespalý jsem se posadil a protřel si oči. Musel jsem chvíli vydržet v klidu a nechat svůj zrak, aby se přizpůsobil nepříjemné tmě. Párkrát jsem zamrkal, nohy přehodil přes okraj postele, z níž jsem poté vstal a došel až k šatní skříni, ze které jsem vyndal hedvábný, sněhově bílý župan. Vrátil jsem se zpět k nočnímu stolku, ze kterého jsem si ještě vzal svůj mobil, abych si mohl na cestu posvítit. Šel jsem ke dveřím od mého pokoje, které jsem pomalu otevřel. Nebál jsem se. Na duchy či podobná stvoření jsem nikdy nevěřil.

Mé obočí se poněkud svraštilo, když jsem zahlédl malého záškodníka, jež měl ony neobvyklé zvuky na svědomí. Ne, že bych byl naštvaný, spíše jsem byl mírně zaskočen, jelikož jsem před dveřmi nečekal malé štěně zlatého retrívra. Pomalu jsem si dřepl, abych snad to rozkošné stvoření nevylekal a natáhl k němu dlaň, aby ji mohl očichat, dávajíc mu najevo, že mu nechci ublížit. Chvíli mou dlaň očichával a krčil se a jsem si jist, že kdybych udělal sebemenší prudký pohyb, utekl by. Zůstal jsem tedy klidný, abych jej nevyplašil. Ještě po hodnou chvíli jsem tam takto dřepěl a čekal, až štěně přijde samo.

Jeho očka mě donutila k úsměvu, když mi konečně dovolil, vzít jej do náručí.

"Co tu vyvádíš, uličníku?" optal jsem se nevinného štěněte, avšak jsem již od prvního pohledu věděl, že jej musel přivést táta, když přišel domů a tenhle maličký musel asi bloudit někde po ulicích. Jinak pochybuji, že by otec zastavil v útulku jen proto, aby domů přivezl malé štěně, když jsme o tom ani nemluvili.

Uvědomil jsem si, že by bylo nejspíše vhodné, vzít jej vyvenčit a jelikož pochybuji, že v tuhle hodinu bude někdo z okolí brouzdat se psem venku, nepotřebuji ani vodítko. Věřím, že tenhle mazel by neutekl, jelikož se ke mně lísá  od chvíle, co jsem našel jeho choulostivé místečko na pravým ouškem. Zakroutil jsem nad ním hlavou a s úsměvem jej položil zpět na zem. Župan jsem rozvázal a odhodil jej na postel, načež jsem se rozešel zpět k šatníku, ze kterého jsem vytáhl šedivé tepláky a upnuté bílé triko s dlouhým rukávem. Poté jsem i s mobilem v ruce šel zpět ke dveřím, kde můj malý přítel nedočkavě čekal. Dveře jsem za sebou tedy zavřel a s poklepáním na mé stehno jsem šel ke schodišti. Štěně mě následovalo a schůdek po schůdku následovalo každý můj krok. Zašel jsem ještě do kuchyně, kde jsem z kredence vyhrábl pytlík se zbytkem piškotů a vrátil se k hlavním dveřím, kde jsem si oblékl svůj kabát, do jehož kapsy jsem pytlíček zastrčil a ještě než jsem vyšel z domu, jsem si z věšáčku vzal klíče, které jsem do kapsy hodil také.

"Tak pojď tuláku!" zasmál jsem se, když jsem viděl, jak se štěně přede mnou motá. Šel jsem cestičkou od hlavních dveří až k vrátkům, které jsem otevřel, počkal až štěně proběhne a zase je za sebou zavřel.

Procházel jsem se ulicí se štěnětem, jež očichávalo každý roh a seznamovalo se s novými vůněmi. Na cestu nám svítily jen pouliční lampy a kdyby nebyla zima a na druhý den nebyla škola, bylo by to i velmi příjemné strávení podzimní noci.

Dlaně jsem si dal do kapes a bradu zabořil do kabátu, díky studenému větru, jež pohladil můj krk chladem. Díval jsem se po straně chodníku, jež obklopovala travnatá plocha, na rozdováděné štěně, jež si někde v trávě vyhrabalo klacík. Usmíval jsem se a hlavu zvedl zrovna v moment, kdy do mě vrazila drobná postava.

Zamračil jsem se a podíval se na osobu, jež se rychle omluvila a chtěla odejít. Zamračil jsem se a onu osobu chytil za paži.

"Počkejte, to byla má chyba. To já se o- ," nestačil jsem ani doříct, co jsem měl na jazyku, jelikož jsem zahlédl jeho dlaň. Byla obvázaná, avšak to nebyl ten hlavní bod, jež mě zarazil. Chlapci bylo vidět na obličeji pár škrábanců a já bych jej poznal kdykoli a kdekoli.