Auguron

Předehra: Klíčem je krev

Nad mořem se převalovala mlha hustá jako mléko. Na okamžik se její závoje rozestoupily a odhalily mohutnou pevnost, která jako přízrak vystupovala z vln, jen aby se vzápětí opět přeskupily a milosrdně zakryly onu baštu beznaděje. Nic však nedokázalo skrýt všudypřítomný chlad, zakusující se až do morku kostí, ani kvílení dávno zbloudilých duší nesené krutým severákem.

Většina vězňů držených na tomto strašlivém místě už dávno vzdala marný boj, propadla se do hlubin šílenství. Někteří tu však byli jen krátce a stále ještě se pokoušeli o vzdor.

V nejtemnější cele pevnosti, hluboko pod úrovní mořské hladiny, přecházela ode zdi ke zdi mladá žena. Světlé vlasy, zcuchané a špinavé, jí poletovaly kolem hlavy vždy, když prudce změnila směr chůze. Slepá zuřivost čišela z každého jejího pohybu.

Zatracený Potter!

Harry byl prokletím Delphiny rodiny. Zabil jejího otce - dokonce by se dalo říct, že dvakrát – a ji samotnou přivedl až sem. Kde byly všechny plány a naděje? Padly společně s její porážkou. Odsud nebylo úniku.

Kéž by tak měla větší moc - její otec jí vládl, tím si byla Delphini jistá. Co však dokázala ona? Vzlétnout? To jí tady nemohlo pomoci. Mluvit s hady? Nebyl tu žádný had, který by jí naslouchal. Mohla jen v nekonečném tichu šeptat syčivé nadávky a proklínat Potterovy do věčných temnot.

Náhle něco zaujalo její pozornost. Záblesk zeleni na černé stěně. Závan magie.

Přešla ke zdi, ale nic nespatřila. Zdálo se jí to? Ne, teď to zahlédla znovu. Slabé zelené světlo přejelo po kameni... a zmizelo.

Prohmatala stěnu rukama, bez výsledku. Něco tam však být muselo... Odstoupila od zdi a přeměřila si ji rozčileným pohledem.

„Ukaž mi, co skrýváš!" přikázala hadím jazykem.

Uplynula mučivě dlouhá chvíle, během níž se nestalo nic. Pak, když už Delphini ztrácela naději, se místností rozlila zelená záře. Z ní vystoupila tančící písmena.

Klíčem je krev.

Rozbušilo se jí srdce. Znala ta slova. Prastaré heslo, které používal Salazar Zmijozel a jeho dědicové.

Věděla také, co znamená.

Její věznitelé se ujistili, že u sebe nemá nic byť jen vzdáleně podobného zbrani. Zdi této cely však byly vytesány přímo do skály, jen hrubě opracované, se spoustou hran a ostrých výstupků. Zabít by se nemohla, to ne; k tomu, co měla v úmyslu, to však stačilo.

Jindy by možná byla opatrnější, dobře si však uvědomovala, že tohle je její poslední naděje. Přiložila dlaň k nerovné stěně a přitlačila, pak jí pohnula, jako by hladila znovunalezeného milence. Zasykla, když narazila na zvlášť ostrou hranu, a vzápětí se do zdi vsáklo několik kapek její krve.

Záře zesílila. Písmena se vlnila jako tisíc malých hádků, pak se rozptýlila na pouhou mlhu. Delphini už si myslela, že to bylo k ničemu, když tu se náhle kouř znovu spojil a prostoupil kámen samotný.

Pomalu se začaly po celé délce zdí vynořovat zářící znaky, pro většinu lidí nesrozumitelné – Delphini však uměla číst hadí písmo. Otáčela se, aby si mohla prohlédnout celý text, a jak jí docházel jeho význam, rozléval se jí po tváři nepříčetný úsměv.

S tímhle... S tímhle může utéct. Pomstít se. Získat opravdovou moc.

A nic ji nezastaví.

Hlídky v Azkabanu nepatřily k populárním součástem bystrozorské práce. Jen málokdo si myslel, že jsou vůbec potřeba. Ačkoliv mozkomorové byli z vězení vyhnáni před více než dvaceti lety, pověst vězení se nijak nezlepšila, naopak; bylo dokonce ještě bezpečnější než dřív, neboť mozkomory – jak dokázal Sirius Black – bylo možné obelstít, ochranná kouzla rozprostírající se kolem pevnosti však bez vědomí ministerstva dovnitř či ven nepustila ani tu nejmenší krysu.

Jack Ryan byl v hloubi duše přesvědčen, že směna v Azkabanu je trestem navrženým speciálně pro něj. Ze všech bystrozorů vězení nenáviděl nejvíc, z čehož přirozeně vyplynulo, že polovinu pracovní doby trávil právě zde.

Povzdechl si a polkl další doušek nechutné kávy, kterou si bystrozorové dělali v jakési strážnici. Bylo by to alespoň trochu snesitelnější, kdyby měl něco doopravdy na práci, kdyby věděl, že je tam, kde je ho zapotřebí.

Vědět tak, že o pár dní později se mu bude po oné rutině stýskat, možná by byl té noci opatrnější. Nejspíš by to ale stejně nezměnilo nic.

Bim, bam, bim, bam...

Velké stojací hodiny v rohu začaly odbíjet půlnoc. Nastal čas na jednu z pravidelných obchůzek. Jack otráveně vstal a vystrčil hlavu ven na chodbu. Klid, jako vždycky. Přesto mu nezbývalo než projít celé vězení.

Jak se blížil ke schodišti, dolehl k jeho uším tichý sykot. Zprvu si ho nevšímal, zvuk ale záhy zesílil. Pak v něm náhle bystrozor zachytil slova.

„Auguron... Návrat... Dcera..."

Ozvalo se hřmění.

To už Jack běžel.

K ústřední šachtě dorazil právě ve chvíli, kdy se mu začala třást země pod nohama. Zaklel a vrhl se zpět do chodby, aby nespadl dolů z úzkého ochozu.

Ze dna šachty vyrostl sloup rudého světla. Jack vyjekl a zaclonil si oči.

Hluk sílil.

Letěli vzhůru, dotýkajíce se dlaní sloupu světla. Postřehl spoustu nepodstatných detailů – cáry jejich oblečení pleskající v divokém větru, bosé nohy v prázdnu, šílený smích sotva slyšitelný mezi otřesy a nárazy vln na skály tam venku. Až poté si všiml ženy uprostřed. Světlo vycházelo přímo z ní a Jacka napadlo, že její zdvižené paže se podobají křídlům vzlétajícího ptáka.

Utíkají, uvědomil si v návalu paniky. Utíkají a já s tím nemůžu nic dělat.

Kdo by se ostatně dokázal postavit takové moci?

Z ochozů se drolily kameny.

A pak byli vězňové náhle pryč, zůstala po nich jen rychle se rozptylující rudá záře. Věděl, že musí okamžitě zavolat posily, ale dokázal myslet jen na jediné.

Ta síla... je úžasná.

Vítám vás zpět u svého staronového příběhu. Ať už jste zde poprvé, nebo patříte ke čtenářům, které jsem v uplynulém roce neustále trápila svým tempem vydávání (je mi to líto, vážně!), tady je několik informací na úvod:

- Možná už víte, že příběh bude rozdělen na dvě části. Na přepisu a dokončení první momentálně pracuji, druhá přijde na řadu po druhé části Sedmé koruny.

- Jde o finální verzi příběhu, neplánuji dál opravovat nic než případné překlepy a pravopisné chyby. Přesto však neváhejte kritizovat, minimálně se můžu poučit pro příště :)

- Obrázky na začátcích kapitol ani oddělovače nejsou mým dílem a nepatří mi. Pokud se někdy odhodlám dodělat nějaké ilustrace, půjde o kresby tužkou přímo v textu.

To je snad zatím vše. Snad se vám prolog líbil a budu se těšit u další části ;)

N.