Auguron

Kapitola IV. - V objetí temnoty

Probudil se do tmy.

Napřed se mu zdála sametově hebká a měkká jako peří, postupně si však uvědomil, že není jednolitá. Tma nad ním byla studená a prázdná a tma pod ním vlhká a tvrdá.

Celé to bylo strašně zvláštní.

Pořád nic neviděl (nebo naopak viděl jen tmu), ale cítil, že zem pod ním brázdí nepravidelné praskliny a výstupky, které ho tlačily do zad. Kámen, pomyslel si. Povrch byl nepříjemnější než všechny kamenné podlahy, které znal.

Znal - odkud?

Nedokázal z paměti vylovit jediný útržek vzpomínky. Jako by před probuzením tady nebylo nic.

Kdo jsem?

Třeba jsem opravdu nikdy nepoznal nic než tohle.

Ne. Ta představa byla příliš děsivá. Určitě jen zapomněl.

Jméno. Musel přece mít jméno.

Jeho hledání připomínalo hru na slepou bábu. Vždy o něj zavadil, téměř ho chytil - jen aby mu vzápětí proklouzlo mezi prsty, prchavější než stín. Jako by jeho předchozí život nebyl ničím než krásným snem.

Když nemám jméno, nemám nic, pomyslel si. Kde jsem tohle jen slyšel?

Malfoy. Jmenuji se Scorpius Malfoy.

Ač věděl, že mu to jméno patří, znělo jeho uším vzdáleně, snad jako by ho nosil cizinec, kterého kdysi znával. A možná to tak skutečně je. Byl jsem Scorpius Malfoy... A pak se něco stalo a já jsem se sám sobě ztratil.

Jenže co se stalo? Jaký byl jeho život předtím?

Před očima mu vyvstal majestátní obraz hradu. Bradavice. No jistě, jeho škola. Jak mohl zapomenout?

Minulost se mu pomalu vracela. Bradavice. Otec. Albus, jeho nejlepší kamarád. Přítmí zmijozelské ložnice v den, kdy tam byl naposled. Ukládal se ke spánku...

... dva stíny v kápích u jeho postele. Jasné světlo, které ho budí o setinu vteřiny dříve, než do něj narážejí kletby – a to už je příliš pozdě.

Nemůže se pohnout. Nemůže dělat vůbec nic.

Berou ho na záda a nesou pryč. Kam, neví. Chvílemi ztrácí vědomí. Ucítí na tváři svěží vítr, když opustí hrad, vidí však jen málo. Noc je temná, měsíc zakrývají mraky. Nebo má Scorpius jen černo před očima?

Tma ho objímá a on se propadá do její milosrdné náruče.

Pak se budí, ale tma zůstává.

Takže cela, napadlo ho, když si konečně naplno uvědomil, co se stalo. Auguron. Kdo jiný? Slyšel přece své únosce, když o ní mluvili.

A teď jsem tady zamčený a všichni jsou daleko a já můžu jen čekat... Na co, raději nechtěl vědět.

Bolelo ho celé tělo, ale mohl se hýbat. Pomalu se posadil a děkoval všem svatým za to, že není stále uvězněný v té strašné strnulosti. Pak sebral síly a pomalu přelezl svoje vězení, ode zdi ke zdi a zase zpátky, prohlížeje ho alespoň hmatem. Cela byla poměrně malá. Na podlaze v jednom koutě leželo několik hrstí slámy, ve druhém se krčil zapáchající kbelík. Dveře Scorpius nenašel. Po skončení průzkumu už neměl co dělat, a tak se uložil na slámě. Chvíli se marně převaloval ve snaze nalézt alespoň trochu pohodlnou pozici, nakonec to ale vzdal.

Jak dlouho tam ležel? Zdálo se, že čas tady vůbec neplyne; mohlo uběhnout několik hodin stejně dobře jako tři týdny. Bdění se střídalo se spánkem v podivném šíleném tanci, záhy se však obrysy tanečníků začaly rozostřovat, až nakonec byly všechny hranice smazány a sny se smísily dohromady se vzpomínkami obestřenými mlhou neurčitosti.