Auguron

Kapitola XIV. - Nevěř nikomu

Draco Malfoy, zhroucený v jeho kanceláři. Očividně zoufale potřeboval pomoct a stejně zoufale si to odmítal připustit. V Harrym se svářil pocit viny – mohl jsem tomu zabránit, měl jsem tomu zabránit – se vztekem na celý svět, a právě ten nakonec převážil. Snad takhle bude Malfoy alespoň o něco přístupnější.

Ten syrový, bezprostřední žal byl přesto zdrcující a oživoval všechny potlačené vzpomínky na válku s Voldemortem; strach, bolest a smrt znovu všude kolem, jako by na ničem, co za těch dvacet let dokázali, vůbec nezáleželo.

„Draco," začal nakonec, „chápu, že je to pro tebe rána, ale potřebuji s tebou mluvit. Ministerstvo se k celé té věci musí vyjádřit a vzhledem k tomu... Zkrátka to chci probrat s tebou."

„Víš, že tam Scorpius nebyl dobrovolně," zavrčel Malfoy.

„Já tomu věřím," ujistil ho Harry. „Jenže máš pro to nějaký důkaz?"

Poprvé za celou dobu Draco vzhlédl. „Cože?"

„Důkaz," opakoval Harry. „Novináři to nenechají jen tak. Už teď kolují fámy o tom, jak to opravdu bylo s tou nemocí-"

„Takže na mě hodláš hodit řešení problémů, které sis sám nadělal," konstatoval Malfoy tiše. „Já jsem ho viděl, Pottere. Viděl jsem jeho oči. Prosil toho mudlu o odpuštění."

Tohle nám ještě scházelo. Harry v duchu zasténal. „Byl to hrozný šok. Může se samozřejmě stát-" pokusil se ho uchlácholit, jenže Draco ho ani teď nenechal domluvit.

„Nic se mi nezdálo! Stál jsem tam, chápeš? V Harringay Gardens, jen pár metrů od něj. Viděl jsem ho."

Lže? přemítal Harry. Ne. Ale ani se mu to nezdálo, tím jsem si jistý.

„Jestli jsi tam byl, proč jsi nic neudělal?" zamračil se. Vyznělo to o něco útočněji, než zamýšlel...

„Na to," procedil Draco mezi zuby, „se zeptej Yanary Harperové."

... na druhou stranu, už mu vážně docházela trpělivost.

„To je zase kdo?" vyjel.

„Nestarej se."

Harry prudce udeřil dlaní o stůl. „Děláš si ze mě legraci?" rozkřikl se. „My pátráme po vrahovi tvojí matky, hledáme Scorpiuse a právě se snažíme zajistit, aby to nevypadalo, že Malfoyovi jsou přece jen rození Smrtijedi! A jediné, co chci na oplátku, je trocha zatracené spolupráce! Takže kdyby ses laskavě uráčil s námi sdílet informace-"

„Jak neobyčejně záslužné," odtušil Draco, šedé oči jiskřily zlobou. „Potter a jeho sebranka opět zachraňují situaci. Škoda že nejsou vidět ty výsledky, co? Zatím se vám všechno jen pěkně hroutí pod rukama, ale přiznat si, že něco nedokážete, to je pod vaši úroveň. Do toho, Pottere. Vylžete se z toho. Děláte to vždycky a jde vám to skvěle. Nemyslím, že mě k tomu potřebuješ. Já už ti nemám co říct."

„A já mám tvojí arogance právě po krk," odsekl Harry. „Fajn. Běž. Seber se a vypadni!"

Přes zvýšené hlasy ani jeden z nich neslyšel zaklepání. Draco vstal, posměšně Harrymu pokynul a s brašnou pod paží vyrazil ke dveřím, kde se málem srazil s Hermionou. Přelétla pohledem celou scénu – brunátného Harryho napůl vztyčeného nad stolem, odstrčenou židli, papíry na zemi – a povzdechla si.

„Posaď se, Draco."

„Ne, díky. Jsem na odchodu."

„Posaď. Se."