Auguron

Kapitola XII. - Znamení Zla

Prvním varováním, že do bytu mu míří někdo cizí, bylo pro Draca zařinčení, s nímž narazila na kuchyňskou dlažbu spadlá poklička. Vymrštil se z křesla, popadl z konferenčního stolku hůlku a vyrazil ke dveřím. Měl by mít asi minutu, než od hlavního vchodu vyjdou po schodech až do jeho patra. To bohatě stačilo – všechno měl dávno připravené.

Takže Yanara nakonec možná měla pravdu, pomyslel si. Vklouzl do výklenku mezi skříní a botníkem a skryl se zastíracím kouzlem. Teď zbývalo jen čekat. Nebyl si jistý, kolik jich dokáže porazit, ale rozhodně jim hodlal nachystat nepříjemné překvapení. Koutky úst se mu zkřivily do úsměvu. V duchu mezitím počítal. Teď už tu musí být každou chvíli...

Zámek cvakl a dveře se otevřely. Do bytu vstoupila postava zahalená v plášti. Draco zadržel dech. Tři, dva, jedna –

„To jsem já," promluvila Yanara a shodila si z hlavy kápi. Ke svému překvapení pocítil téměř zklamání, když vystoupil z výklenku a zrušil zastírací kouzlo.

„Příště se laskavě ohlas," požádal ji. „Navíc jsem ti řekl, jak to varování obejít. Mám kuchyň plnou střepů."

„Zapomněla jsem," pokrčila rameny. Změřil si ji kritickým pohledem.

„Vsadil bych se, že to děláš naschvál," opáčil. „Tak pojď dál a zavři dveře. Dáš si kafe, nebo něco silnějšího? Zbylo mi tu ještě několik lahví ohnivé whisky."

„Lákavá nabídka, ale radši zůstanu u kafe, díky." Pověsila si plášť na háček u dveří, zatímco Draco se vydal do kuchyně uvařit vodu.

Yanara už mu zase nakukovala přes rameno. „Používáš mudlovské vynálezy."

„V posledních desetiletích vymysleli dost šikovných věcí," odpověděl. „Zjistil jsem, že když mám špatný den, je někdy jednodušší přenechat práci strojům." Zajímalo by mě, jak by ses tvářil na tohle, otče. Ubohá, malá, bezvýznamná vzpoura – na nic víc se ostatně nikdy nezmohl.

„Dělá to hrozný rámus," stěžovala si Yanara. Draco pokrčil rameny, sundal konvici z podložky a oběma kávu zalil. Pak vzal hrnky a odnesl je zpátky do obýváku.

„Prostě se posaď," houkl na Yanaru, když zjistil, že pořád postává u dveří do kuchyně. Poslušně sebou praštila na gauč naproti němu a přitom si ho zkoumavě prohlížela.

„Něco se děje," konstatovala.

„Jak bystrý postřeh."

„Merlinovy fusekle, Malfoyi, na protivnost mám patent já. Co máš za problém?"

„Nic," odsekl; ale pohled mu bezděky zabloudil k levému předloktí. Yanaře ten drobný tik neunikl. Draco si tiše povzdechl.

„Volá mě k sobě," zamumlal. „Stejně jako všechny bývalé Smrtijedy. Zvládnu to. Jen ode mě nevyžaduj moc velké soustředění, ano?"

„Jak chceš," pokrčila rameny. „Ale mám něco, co by tě mohlo zajímat. Konečně jsem se dostala do Hadí jámy."

„Do Hadí- Cože?"

Obrátila oči sloup. „Vážně nevím, proč se namáhám ti něco říkat," posteskla si. „Vykládala jsem ti to včera snad půl hodiny, což je na mě sakra dlouho. Udělej mi laskavost a zkus někdy používat to, co schováváš v hlavě pod tím culíkem. Jestli tam teda něco máš."

Dávno zjistil, že nemá cenu na její urážky reagovat. „Už vím. Jen jsem se na chvíli zamyslel." Byla to pravda; teď, když se o tom Yanara zmínila, se na rozhovor rozpomněl. Hadí jáma – doupě zlodějů, vrahů a pašeráků, svět, o kterém ministerstvo nemá ani tušení; jediné místo, kde by snad mohli najít odpověď na otázku, kde se Auguron skrývá.