Auguron

Kapitola VII. - Propast mezi námi

Albus měl toho dopoledne vážně všeho dost. Už několik nocí se pořádně nevyspal; klížily se mu oči a kdesi za nimi cítil neustálé tupé bušení, jako by se jeho mozek rozhodl to vzdát a probourat si cestu ven z hlavy. V ložnici na něj čekala hromádka pergamenů, které musel do konce týdne popsat esejemi, večer ho čekal další školní trest a už ani nevěděl, kdy si naposled s někým normálně popovídal. Když za ním navrch přišel otec, aby mu promluvil do duše, jeho nálada poklesla hluboko pod nulu.

„Albusi. Můžeme si na chvíli promluvit?"

To raději skočím z Astronomické věže, pomyslel si, ale neměl chuť se s ním hádat, ne před všemi těmi lidmi na chodbě, a tak ho poslušně následoval přes chodbu do jedné z mnoha nepoužívaných učeben. Harry se posadil na katedru, Abe zůstal stát hned za dveřmi. Pohled mu sklouzl k tabuli, kterou Protiva počmáral neslušnými výrazy. Jo, to sedí.

„Jsi v pořádku?" začal konečně otec.

„Naprosto."

Upřený pohled zelených očí ho provrtával. „Máme o tebe s mamkou strach."

Abe si založil ruce na hrudi. „Není důvod."

„Slyšeli jsme, že v poslední době s nikým nemluvíš."

„Pět let je poslední doba?" ušklíbl se Albus. „Nemusíš se bát. Zvykl jsem si."

Harrymu došla trpělivost. „Nech toho, zatraceně! Snad mám právo se o tebe starat."

„Aha. Starat," opakoval jeho syn. „Neboj, jsem v pořádku. Proč bych taky neměl být, že? Mého nejlepšího kamaráda unesla uprchlá vězeňkyně, shodou okolností dcera nejmocnějšího černokněžníka všech dob, ovšem jaképak obavy? Velkému Harrymu Potterovi se takové věci stávají běžně. Není třeba o tom někomu říkat pravdu."

Poskytlo mu alespoň malé zadostiučinění, když viděl, jak jeho otci vyprchala z tváří veškerá barva.

„Jak ses to dozvěděl?"

„Uhodl jsem to, ale McGonagallová mi to potvrdila. Ta jediná má trochu slušnosti."

„Doufám, že ti taky řekla, proč jsme to chtěli držet v tajnosti."

„Samozřejmě." Albus se na okamžik odmlčel. „Pověz mi, tati... Měl jsi ten ušlechtilý důvod vymyšlený předem, kdyby bylo třeba někoho donutit, aby si to nechal pro sebe? Aby v zájmu vyššího dobra-"

„Přestaň," pronesl Harry nebezpečně tichým hlasem. „Važ slova, Albusi, a chvíli mě poslouchej. Chováš se jako pubertální fracek. S nikým si nemluv, jestli se ti líbí být osamělý, ale jestli budeš dál vyvolávat potíže, budeš mít problém. S učiteli, s ředitelkou, se mnou. Takže laskavě přehodnoť způsob, jakým jednáš se spolužáky." Nadechl se. „To je všechno. Teď se vrať na vyučování."

Albus se chystal něco odseknout, otcův výraz ho však rychle přiměl si to rozmyslet. Ještě v životě neviděl otce tak rozzuřeného. Naprázdno polkl a zamířil ke dveřím, neopomněl jimi však alespoň pořádně prásknout, aby Harrymu ukázal, co si o jeho doporučeních myslí.

Chodba teď byla prázdná, muselo zazvonit, zatímco spolu mluvili. Abe byl vděčný za příležitost ke zkrocení svého vzteku. Nádech, výdech. Uklidnit se. Dávat emoce najevo by přece ničemu neprospělo.

Měl by jít na vyučování, jak mu Harry řekl, ale usoudil, že má po krk poslouchání dobře míněných rad od lidí, kteří se ani neobtěžovali být k němu upřímní. A problémů měl stejně nad hlavu, tak co záleželo na jedné či dvou zameškaných hodinách? Místo toho vytáhl Pobertův plánek a vyrazil do chodeb hradu, aby se jako už tolikrát marně pokusil znovu najít místnost, ve které tehdy objevil dýku.