Auguron

Kapitola V. - Hrobka

Bylo zvláštní přijít sem znovu po takové době. Odcházel v přesvědčení, že tento dům vidí naposledy; v letech po válce se několikrát vrátil a nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Zůstávalo zde příliš mnoho vzpomínek, které si nechtěl oživovat, a jako třešnička na dortu jeho otec, zalezlý v dávno vyschlém ohnisku své někdejší moci. Navzdory úporné snaze jeho matky se pokaždé nakonec pohádali, vyčítali si staré křivdy i zklamání. Za těch patnáct let Draco ani jednou nepocítil potřebu se vrátit.

Jenže teď se situace změnila - jeho otec byl mrtvý a matka zůstala doma sama. Měl ji opravdu rád, navzdory všemu, co se mezi ním a jeho rodinou stalo. Zajít za ní byla ta nejmenší věc, kterou mohl udělat.

Brány sídla se dávno nerozlétly na povel jako v době, kdy zde měl Pán zla hlavní štáb. Většina zaklínadel kolem domu začala časem selhávat, ale Lucius na ně po porážce v bitvě o Bradavice nikomu nedovolil sáhnout, snad aby si zachoval iluzi, že ze starých časů přetrvalo alespoň něco. Draco minul nefunkční hlavní bránu bez povšimnutí, odemkl si jednu z bočních branek a vešel do zahrady.

Vadilo mu, že se vkrádá do sídla jako zloděj, alespoň si však cestu natáhne a získá tak malý odklad. Část z něj se děsila toho, co najde uvnitř – matku viděl naposledy před pěti lety, když mu přišla říct, že si otec nepřeje, aby se s ním nadále vídala, dokud ho Draco nepoprosí o odpuštění. Ta unavená stará žena s vyhaslýma očima se málo podobala hrdé dámě z nejlepší společnosti, jakou si pamatoval z dětství. Válka je změnila všechny. Častokrát se divil, proč se dávno neodstěhovala, když ale procházel zahradou, přece jen tomu rozuměl – přestože bílí pávi dávno zmizeli a sídlo pomalu chátralo, stále mu připomínalo bezstarostné dětství.

Pohled na hodinky mu prozradil, že jde pozdě. Přidal do kroku a o chvilku později již stoupal po mramorových schodech k hlavním dveřím.

Rozlehlá vstupní hala se zdála ještě ponuřejší než dřív. Zvuk Dracových kroků působil v mrtvém tichu nepatřičně, jako by svou přítomností narušoval posvátný klid hrobky. Ani trochu se mu to nelíbilo. Copak Narcisa propustila i všechny domácí skřítky a služebnictvo? To se o ni a o otce nikdo nestaral?

Vyšel nahoru do prvního patra a zamířil k pokojům, které rodiče obývali. Zabloudil pohledem k černobílým vzorům na podlaze – a zarazil se.

Žlábky mezi dlaždicemi se rozlévala krev.

Sevřel prsty kolem hůlky, všechny smysly vybuzené k nejvyšší ostražitosti. Nezdálo se ale, že by mu hrozilo bezprostřední nebezpečí; chodba byla stále prázdná, dům tichý. Opatrně se sehnul a smočil špičku svého prstu v krvi. Byla ještě teplá.

O kousek dál si na černobílé dlažbě všiml druhé rudé skvrny, vzápětí další. Vydal se po krvavé stopě. Museli ji zranit a pak ji někam táhnout, se skrýváním si zřejmě moc starostí nedělali. Otcova smrt nebyla žádným tajemstvím, určitě věděli, že tu je sama...

Stopy končily přede dveřmi do ložnice. Draco vzal za kliku. Nebylo zamčeno, a tak dveře opatrně otevřel a vstoupil.

Narcisa ležela v posteli s nebesy, jako by spala. Draca by to možná zmátlo, nebýt vší té krve na chodbě. Teď si uvědomil, že matčina pozice je příliš úhledná; byla rovná jako svíčka, ruce složené na prsou, hlavu přesně uprostřed podepřenou nadýchaným polštářem. Vysokým límcem hábitu prosakovala na první pohled nezřetelná rudá skvrna. Když Draco přišel blíž, spatřil, že žena mezi prsty svírá bílý květ; ten se vzápětí rozplynul v prach, jako by nedokázal snést tíhu Dracova pohledu.

Odhrnul límec na stranu. Pod ním se skrývala řezná rána připomínající vřelý rudý úsměv. Draco nemusel být lékouzelník, aby poznal, že takové zranění je neslučitelné se životem.