Auguron

Kapitola XIII. - Stahují se mračna

„Vstávej!" hulákal na ni protivný pištivý hlas budíku. „Tak vstávej, vstávej, vstávej!"

„Vždyť vstávám," zamumlala Rose z polospánku a převalila se na druhý bok. Sen na ni stále čekal hned pod hladinou bdění, na dosah ruky. Jen ještě chvíli. Musím vědět, jak to skončí...

„To teda nevstáváš," odmítal se budík vzdát. Rose si přetáhla peřinu přes hlavu. Tím, jak se zdálo, budík urazila.

„No prosím, jak je libo. Tvoje věc, že přijdeš pozdě."

Teprve ta slova se k ní prodrala vrstvou ospalosti a probudila Zodpovědnou Rose. Dívka zamrkala, strhla ze sebe peřinu a vymrštila se na nohy, přičemž se málem zamotala do rudého závěsu. V ložnici už kromě ní nikdo nebyl, dokonce ani Tilda, která vždycky odcházela poslední.

„Kolik je hodin?" vyhrkla.

„Sedm čtyřicet," zazpíval budík škodolibě.

Rose zaklela a začala hledat v kufru čisté ponožky. Problém byl v tom, že neuměla ráno pospíchat – zkrátka vstávala brzy a dobře si čas plánovala. Teď se zoufale snažila obléct si hábit, zatímco házela do tašky každou učebnici, která jí přišla pod ruku, a proklínala hlavního organizátora včerejšího večírku. Vůbec jsem tam neměla chodit, Merlin ví, že jsem nechtěla, jen kdyby mi ten idiot dal aspoň na chvíli pokoj...

Uznala svůj vzhled za snesitelný – nebo alespoň nezlepšitelný – a vystřelila tryskem po schodech v naději, že si stačí vzít alespoň rohlík k snídani.

Když s ohněm v plicích doklopýtala do Velké síně, bylo sedm padesát dva. Prváci už byli všichni pryč – zkušenosti z prvních dní školy je rychle naučily nechávat si pro přesun dostatek času – na dlouhých lavicích ale stále sedělo dost starších žáků. Stůl nebelvíru byl nejplnější a působil spíš jako vojenský lazaret.

„Nazdar, Weasleyová!" zahulákal James Potter, který měl zřejmě jako jediný z nich výbornou náladu. „Doufám, že ses dobře vyspala."

„Sklapni, Pottere," odsekla a natáhla se pro kousek koláče. „Přišly už noviny?" zeptala se pak, když nikde nespatřila známou sovu.

James zavrtěl hlavou. „Pošta jo, ale noviny jsem ještě u nikoho neviděl. Je to divný."

„Hm," souhlasila s plnou pusou. Mrkla na hodinky – sedm padesát čtyři – a otočila se k odchodu, když tu do síně vlétlo opožděné hejno poštovních ptáků. Rose začala v kapse lovit drobné.

Sova pálená spatřila její zrzavou hřívu a krouživým pohybem zamířila k ní. Dívka si přála, aby ji mohla popohnat pohledem. Každou vteřinou v ní sílil pocit, že se stalo něco strašného.

Nesmysl. Jsem jen unavená, pomyslela si, když před ní sova upustila noviny.

James si ukousnul kus koláče a sledoval, jak Rose Věštce zvedla a zadívala se na titulní stránku. Vzápětí strašně zbledla.

„Ho he talo?" zahuhlal. Rose se na něj ani nepodívala. Polkl a zkusil to znovu: „Co se stalo?"

Hodila noviny na stůl, takže si mohl hlavou dolů přečíst obrovský titulek. Auguron udeřila! A dole podnadpis: Útok na mudlovskou čtvrť dosáhl nevídané brutality.

Odložil nedojedený koláč na stůl a přitáhl si noviny k sobě. Snad půlku stránky zabírala nepohyblivá fotografie mizerné kvality, podle popisku pocházející z mudlovského sledovacího systému. James na ni zůstal zírat.

„Není to Malfoy?" podivil se nahlas.

Dominique sedící opodál se probrala z polospánku. „Cože?"