Auguron

Kapitola I. - Slib

Psali o tom v Denním věštci, v Jinotaji, zkrátka všude. Každý to věděl – ale málokdo si z toho něco dělal. Albus byl jeden z nemnoha bradavických studentů, kterým situace v kouzelnickém světě skutečně dělala starosti. Nebylo tomu tak dávno, co sám důvěrně poznal moc Voldemortovy dcery – i to, čeho je Delphini schopná, aby dosáhla svého cíle.

„O co se pokusí tentokrát?" přemítal nahlas. „Teď už sotva může doufat, že se jí povede Voldemorta oživit. Co udělá?

Scorpius naproti němu vzhlédl od úkolu, který měl rozložený na stolku před sebou. „Co myslíš? Vyhlazení mudlů, nastolení vlády čistokrevných, dost možná dobytí světa. Člověk by čekal, že to ty černokněžníky jednoho dne přestane bavit."

„Nedělej si z toho legraci," požádal ho Albus. „Nevidíš, jak je to vážné? Utekla z Azkabanu, a má s sebou poslední z Voldemortových lidí. To se vůbec nebojíš?"

Scorpius si povzdechl. „Bojím se, samozřejmě se bojím. Taky jsem tam byl. Jenže s tím nic nezmůžu a panika nikomu neprospěje. Tak jako tak můžeme být aspoň vděční, že nás z toho zatím vynechali. Tady ve škole je to někdy peklo, ale pořád lepší než zachraňovat svět."

„Nebo ho ničit," podotkl Albus.

„Nebo," souhlasil jeho kamarád.

Padlo mezi ně ticho. Scorpius se po chvíli opět vrátil k úkolu. Albus slyšel tiché škrábání jeho brku – jediný zvuk ozývající se v knihovně, kromě nich prázdné. V sobotu si s úkoly láme hlavu málokdo; všichni byli venku u jezera a užívali si jeden z posledních krásných podzimních dnů. Z nedalekého okna Abe viděl studenty, jak sedí na břehu a povídají si. Jedna skupinka usazená pod věkovitým dubem dokonce krmila oliheň, která se slunila u hladiny opodál. Hádal, že mezi nimi je i James, i když na takovou dálku si nemohl být jistý.

Jeho pozornost náhle upoutal pohyb v jiné části školních pozemků. Zaměřil tam svůj pohled a zjistil, že od brány směrem k hradu přicházejí dvě postavy. Přimhouřil oči.

„Proč je táta tady a mluví s McGonagallovou?"

Scorpius vyhlédl z okna. „Nejspíš řeší ochranná kouzla kolem hradu," usoudil. „Kvůli Delphini. Neměl by ses divit, tvůj táta je tu přece každou chvíli."

„Vážně?"

„Díváš se vůbec kolem sebe?" žasl Scorpius. „Občas ho tu můžeš zahlédnout. A tak jako tak je to jasné. Vsadím se, že kdykoliv ministerstvo něco řeší se školou, pošlou sem jeho nebo tvojí tetu osobně."

„Tak se netvař tak nevěřícně, nemůžeme být všichni géniové jako ty a teta Hermiona," zabručel Albus. „Ale stejně ti závidím ten tvůj vhled. Někdy mi přijde, že jsi jasnovidec."

„Vypadám snad jako Trelawneyová?" ušklíbl se Scorpius. „To se asi urazím. Teď buď zticha, musím dodělat ten úkol."

Albus si povzdechl a pohodlněji se uvelebil v křesle. Sám by také měl pracovat na úkolech, ale ani maličko se mu do toho nechtělo. Zvládnu to zítra, říkal si.

Znovu vykoukl z okna, ale ředitelka s otcem už zašli za roh. Pozorovat ostatní studenty se mu nechtělo, a tak si místo toho začal čmárat na roh pergamenu, který měl původně vyhrazený pro esej na dějiny čar a kouzel. Bude si muset později najít jiný.

Čas pomalu plynul a ztrácel se v ospalém tichu sobotního odpoledne.